Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Poprvé byl v roce 1940 po zatčení gestapem internován na Pankráci; propuštěn byl po řadě výslechů v Petschkově paláci, kdy byl dotazován na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Proti prezidentu Benešovi se od počátku soustředila nenávist nacistů i Hitlera osobně, který Beneše pokládal za svého největšího protivníka a v berlínském Sportovním paláci 26. září 1938 prohlásil: Buď on, nebo já. Před útokem Německa na Londýn bylo jméno E. Beneše zařazeno do seznamu politiků, kteří měli být hned po předpokládaném německém vítězství nad Anglií zlikvidováni. V protektorátu okupanti pronásledovali všechny prezidentovy spolupracovníky, přátele i příbuzné – z nich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři zahynuli.

Podruhé byl Jiří Beneš zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn. Píše o tom:

Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výro­bě tajných německých zbraní V1 a V2. Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbrücku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Durynském lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako zá­štitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou. Své svědectví o tom všem jsem začal psát hned po zachránění ruskou armádou.

Některé věci jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svě­dectví by nemohlo stačit. Nelze předpokládat, že evropský člověk by mohl uvěřit, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu. Nelze se domnívat, že pouhé svědectví jednotlivce může být dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umíra­jícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šíle­ný hladem jedl maso, odřezané z kostí svých mrtvých kamarádů. V takových a ještě hroznějších případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohla být podána a zajištěna.

Sám pak jako svědek slibuji na svou čest a svědomí, že o všem, co jsem v německých koncentračních táborech viděl a prožil, povím jen pravdu a nic jiného než pravdu a nic nezamlčím. [S. 9.]

Kniha je obsáhlým a podrobným dokumentem o poměrech v německých koncentračních táborech. Je pozoruhodná svým věcným výkladem, zachycuje detailně konkrétní nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů, kde věznění lidé nebyli lidmi.

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan zastempca se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně:

„Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená?“

Nevěděli jsme.

„To znamená, že nemáte nejmenší osobní právo. Ne­máte právo na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nárok nemáte. Můžete si jít stěžovat, komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!“

„Nemáte právo na postel,“ pokračoval, když jsme udive­ně vyslechli první věty, „nemáte právo na spaní, nemáte právo na šaty, nemáte právo na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Dnem, kdy jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práv a bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dob­ré vůle.“

„Zato na druhé straně,“ mluvil dál po krátké pomlčce, „máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či do­konce že je pro vás příliš těžká. To je odepření pracovní po­vinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v tá­boře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat, nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocný, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňuji vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec!“

„Někdo z vás,“ vedl dále své výklady, „někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s koman­dem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéct, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!“

„Ano,“ pokračoval, „to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéct. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.“

„A proboha, jen nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udě­lali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Je­jich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!“

Nakonec ještě dodal: „Jakmile uvidíte esesmana nebo do­konce scharführera, okamžitě do pozoru a sejmout čepici! Totéž platí, potká-li vás lagerälteste, to je ten, který má na levé ruce na černé pásce vyšitá písmena LÄ. Stejně musíte zdravit i blokového a kápu. Nás ostatní funkcionáře z bloku zdravit nemusíte. Není to nikde předepsáno. Ale my doufáme, že jste dobře vychováni. A kdo není dobře vychován, ten ať si s námi nehraje. Je to všem jasné?“

V závěru války byl Jiří Beneš účastníkem pochodu smrti.

Bylo to zlých pět dní. Esesmani nás bili nemilosrdně a hnali nás bez ohledu na naši únavu. Spali jsme v lesíku, na břehu průplavu, na louce. Byla k ránu zima, země ještě vlh­ká a studená a na přikrývkách jsme měli jinovatku. Bolely mě dosud ne zcela zahojené plíce. Boty jsem měl špatné, odřely mi nohy hned první den. Druhý den jsem měl ponož­ky po celé délce nohy přilepené krví na holé maso a třetí den už jsem se nemohl obout. Kamarád mi půjčil bačkory. Šlo se mi snesitelně pár kilometrů. Bačkory jsou pěkná věc doma, ale nehodí se na stokilometrovou cestu po rozbitých silnicích a s rozdivočelými esesmany v zádech. Mé nohy to nevydržely, prolomily se mi nárty, otekly jako balouny a každý krok byl pro mě utrpením. A já, s jediným dnem přestávky, musel tak chodit až do 10. května. [S. 296–297.]

Celou knihou prolíná autorova otázka: Jak se stalo, že přední, vysoce kulturní evropský národ, se propadl do takové nelidskosti?

Vyslovuje se také k poválečnému potrestání Němců, kterým byl i odsun německého obyvatelstva:

Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější. Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví. [S. 9.]

Kniha s podtitulem Svědectví o Osvětimi, Buchenwaldu, Dachau a Doře, vyšla v roce 2019 v nakladatelství Naše vojsko a z ní jsem čerpala citace zde uvedené. Zdrojem mi byla i předmluva k vydání této knihy roku 2010 v Knižnici Společnosti Edvarda Beneše, sv. 38 (http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/jiri-benes-v-nemeckem-zajeti-I.html), ze které cituji:

Nastolení nové československé svobody v roce 1989 otevřelo cestu k vydávání publikací, učebních textů a postupně i vědeckých studií a dokumentů usilujících o objektivní výklad moderních českých dějin a dějin první republiky zvláště. Převrat otevřel cestu rozvoji občanských organizací aktivně se podílejících na obnově demokracie. Vznikaly demokratické občanské společnosti – Masarykova, Benešova, Jana Masaryka, bratří Čapků, M. Horákové i Masarykovo demokratické hnutí, byla obnovena organizace legionářů a Sokolů, vytvořil se svaz zahraničních letců, osvobozených politických vězňů, Čechů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a řada dalších, uchovávajících a rozvíjejících národní demokratické tradice. Nová vláda hledala nové cesty vnitřního demokratického vývoje republiky a upravovala její zahraniční vztahy včetně vztahů s Německem.

Od počátku nového vývoje se však projevovaly i linie jiné. Výrazným politickým aktem byla v březnu roku 1990 v Mnichově omluva prezidenta Václava Havla sudetským Němcům za odsun. 26. března 1990 byla rozhodnutím československé vlády č. 224 „ukončena činnost Československé vládní Komise pro stíhání nacistických zločinců“, působící od roku 1964. V červenci 1990 odmítla Kancelář prezidenta republiky poskytnout podporu činnosti obnovenému Ústavu T. G. Masaryka. V roce 1991 byla pak s podporou Charty 77 vydána reprezentativní publikace Podivena „Češi v dějinách nové doby“. Celou politiku první republiky považovala za špatnou, odmítala odkaz Masaryka a především Beneše a stavěla se negativně i k samotnému vzniku Československa. Toto hodnocení přejímaly i některé české sdělovací prostředky, které mj. žádaly i zrušení oslav vzniku svobodného československého státu 28. října 1918.

Tyto tendence jsou průběžně posilovány tiskem i publikacemi sudetoněmeckého landsmannschaftu. Zcela opomíjejí agresivní brutální politiku nacistického Německa vůči Československu a zaměřují se především na poválečný odsun. Jestliže brutalita války byla podle nich více méně přirozenou součástí války, stal se pro ně odsun zločinným porušením míru a genocidou sudetských Němců. Některé práce jsou zaměřeny k dehonestaci celých českých dějin a směřují k prosazení požadavků sudetských Němců v Evropské unii. Některé z nich vycházejí i česky.

14. prosince 1945 vystoupil prezident Edvard Beneš na prvním sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu s projevem varujícím před budoucí politikou stoupenců nacistů: „Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet…

mějte svá fakta a své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť se nikde tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938–1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.“

Tato prezidentova výzva nalezla v republice velký ohlas a kniha Jiřího Beneše byla ve dvou poválečných letech jejím konkrétním naplněním.

Přečtěte si tuto knihu, toto svědectví o minulosti, která nesmí být zapomenuta. I proto, že nenávist Hitlera a nacistů vůči Edvardu Benešovi přetrvala a je i dnes rozšiřována s nemenší zlobou.

PaedDr. Jitka Gruntová