Slova odbojáře
V hluboké úctě dobrý den, vážená paní Jarmilo Doležalová, dobrý den, vážená paní senátorko, dobrý den a ahoj, děvčata a kluci, kteří jste nás před chvílí tak krásně překvapili 37 růžemi charakterizujícími popravené ležácké obyvatele, dobrý den, ctěné dámy a vážení pánové!
Je nás tady v pardubickém regionu už jen necelých deset a většina z toho počtu by sem, na letošní Zámeček, ani nemohla přijít. Ale ještě žijeme, ještě umíme připomenout naši minulost a zdůraznit náš úctyhodný podíl na vzniku poválečné Československé republiky. Hovořím o nás, o přeživších bojovnících proti nacismu a o pamětnících německé perzekuce.
Tady na popravišti přišlo o život téměř dvě stě hrdinů a obětí, nespočet jiných bylo vězněno, nelidsky mučeno a vražděno ve vyhlazovacích lágrech. Připomeňme ležácké a lidické děti, ale i desetitisíce a statisíce dalších. Chtěl bych však krátce vzpomenout na dva dávno zapomenuté spolupracovníky zpravodajské skupiny Silver A, na něž nedopadlo exekuční chapadlo protektorátní heydrichiády a kteří přežili. Byl to inženýr Bořivoj Cigánek, někdejší konstruktér pardubické Telegrafie, a doktor Jiří Holda, kterého si možná někteří z vás starších ještě pamatují z jeho ordinace v ulici pod zastávkou proti Kamenné vile. Pan inženýr Cigánek od ledna roku 1942 téměř půl roku držel při životě Potůčkovu Libuši a doktor Holda byl vlastníkem a provozovatelem druhé vysílačky, s níž Jiří Potůček uskutečňoval spojení se zpravodajskou centrálou v Anglii. Holdův vysílač byl mobilnější než Libuše a dařilo se jej provozovat z každého konspiračního bytu. To proto, že při vysílání nezatěžoval elektrickou síť, laicky řečeno, že nevyhazoval pojistky, a také proto, že svým nižším provozním výkonem nerušil poslech civilních rádií v okolí. To byla ona druhá Potůčkova vysílačka, o které se celá léta tu a tam hovoří a píše, ale z neznalosti se její existence raději přechází. Gestapo ji při červnové razii nalezlo ukrytu v rentgenové skříni doktora Bartoše, který potom tady, u zámečkovských kůlů, přišel o život.
Jména spolupracovníků z něho při výslechu gestapáci nevytloukli, a tak doktor Holda i inženýr Cigánek přežili. Nebyla ale prozrazena ani řada dalších. Pro celé období činnosti výsadku Silver A je totiž příznačná úctyhodná soudržnost občanů Pardubic a okolí – za ten půlrok aktivit Alfréda Bartoše, Jiřího Potůčka, rotmistra Valčíka a ostatních se tady nenašel ani jeden udavačský zmetek nebo vychloubačný blábola, jenž by přivodil prozrazení. K vlomení do organizace došlo až zradou zvenčí. Vzpomeňme tedy s úctou i tuto občanskou sounáležitost té doby a vzdejme jí hold.
Hrdinové druhého odboje patří k nejúctyhodnějším v celých českých dějinách. Nebylo jich zas až tak nepřeberné množství a ostře se odlišili od všeobecné šedi tehdejší protektorátní společnosti. Na misku vah svobody a vlasti položili své zdraví, rodinné zázemí, svou budoucnost, své životy. Hroby československých vojáků z druhé světové války jsou roztroušeny po celé Evropě, v severní Africe, ve vodách lamanšského průlivu i na Biskaji. Nacistickými koncentračními tábory prošlo bezmála půl milionu československých politických vězňů a jen těžko se dá spočítat, jaké množství českých občanů přišlo o život v průběhu vnitřního boje za osvobození do května roku 1945.
Řečeno slovy Winstona Churchilla, svobodu a mír nám na pancířích svých děl a tanků v květnu roku 1945 přivezli rudoarmějci a vojáci spojeneckých armád generála Eisenhowera, ale český národ a českou svébytnost zaštítili národní hrdinové a oběti boje proti nacismu a německé okupaci. Tihle všichni, spolu s diplomatickým úsilím doktora Edvarda Beneše a Jana Masaryka, zabránili tomu, že nás druhá světová válka i přes porážku Německa vítěznými mocnostmi nepřeválcovala jako nepříliš zajímavý a kdovíjak rozparcelovaný středoevropský prostor. Nebýt hrdinství a obětí každého z nich, zůstala by tato země bez povšimnutí, nehodna zřetele vítězů, nepochybně v ještě potupnějších hranicích, než které jí byly stanoveny předválečnou mnichovskou dohodou. To oni zabránili tomu, že poválečná hranice Československé republiky nevedla a dnešní česká hranice nevede deset kilometrů západně od Plzně, že Teplice nejsou Teplitz-Schönau, Liberec že zůstal Libercem a že na nedalekou Moravskou Třebovou se nechodíme dívat z Hřebečských vrchů jako na Mährisch Trübau. Tahle dnes opomíjená jednoznačnost stojí za zamyšlení, a především za důrazné připomenutí!
Jsme na popravním místě, které je posvěceno krví našich vlastenců, na místě, kde matka země přijímala své padlé. Tato věta je citátem z prvního pamětního archu vydaného k památce zámečkovských obětí, který je datován pátým červencem roku 1946. Rok poté se piety na zdejším popravišti zúčastnil arcibiskup Beran, který posvětil symbolický hrob, osazený tehdy, tak jako v Ležácích a v Lidicích, prostým dřevěným křížem.
Potom ale nastaly krušné časy. Pardubické odbojové aktivity z roku 1942 byly opuncovány nenávistným pohledem k západnímu odboji i ke všem, kteří se ho zúčastnili, a jeho připomínání se setkávalo s nepochopením a zákazy. Až o pár let později skupina bývalých pardubických odbojářů a přeživších politických vězňů doslova vydupala ze země důstojný zámečkovský památník, tak jak jsme jej dlouhá léta znali. Nebylo jich mnoho, kdybychom k prstům jedné ruky přidali tři, čtyři prsty druhé, byla by možná množina těch nejaktivnějších vyčerpána. Po korunkách a desetikorunkách sbírali potřebné peníze, žebrali v podnicích, zařizovali, a především s vzácnou citlivostí projektovali, stavěli a tvořili. Každou neděli se sem harcovali s krumpáči, lopatami a kolečky, dřeli a vlastníma rukama vytvořili pietní místo, které svou tichou vznešeností s gloriolou zavražděných nemělo v českých zemích obdoby. Nepokusili jste se někdy, vážení Pardubáci, v ranních, dopoledních nebo naopak v podvečerních hodinách tady zastavit? Jestliže ano, dosvědčíte, že po zbytek dne jste pak pociťovali sevření u srdce, že jste těžko usínali a že, pokud jste vnímaví, vaše duše i mozek pochopily, co znamená hrdinství a oběti, co znamená národ a vlast a jak vznosné je vlastenectví.
Dostalo se mi vzácné cti, vážené dámy a pánové, rozloučit se s vámi, tady, na letošní zámečkovské pietě, jménem těch, kteří v průběhu druhé světové války svými životy a utrpením zabezpečili kontinuitu státnosti této země. Dožíváme a natrvalo se loučíme!
Vždyť každou krásu jednou něco zmaří,
náhoda, stáří,
neúprosný čas.
Tento skvostný verš z jednoho ze Shakespearových sonetů adresuji všem účastníkům a obětem boje za osvobození v letech 1939 až 1945. Budiž to poděkování za jejich žití.