Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Doba po převratu 1989 se vyznačuje mimo jiné i takzvanými restitucemi, a to občanskými i církevními.

Můj rozklad se týká především tzv. protektorátních restitucí, vznášených potomky občanů protektorátu Böhmen und Mähren o majetky a práva k nim, konfiskované právem osvobozené republiky. Maximou těchto restitucí podle dikce Ústavního soudu je dekretální právo. 1)

V původním restitučním zákonu byl hranicí restitucí ustanoven rok 1948, přesně 25. únor 1948, jako hranice ukončení právního demokratického státu. Novela tohoto zákona (Dura lex, sed lex) prolomila tuto z hlediska popřevratového práva logickou restituční hranici až k roku 1945, a tím umožnila individuální rozbor jednotlivých restitučních kauz. Daný státoprávní rámec kauz tedy určují nezrušitelné normativy aplikace dekretů prezidenta republiky ratihabovaných Národním shromážděním na žadatele restitucí, potažmo na jejich zákonné předky v rozhodné době posuzování, tj. v době let 1938–1945. Podle pohledu autora rozkladu jsou v dané problematice zásadními otázkami tyto dvě následující otázky:

I) Otázka platnosti přihlášky k německé národnosti, k říšskému občanství, k tzv. árijství, k norimberským rasovým zákonům – tedy k příslušnosti občana III. říše –, neboli otázka říšského dotazníku Fragebogenu.

II) Otázka dalších provinění žadatele o říšské občanství vůči republice, vymezených dekrety.

Těchto zásadních normativů tehdejší éry osvobozené republiky vymezené pro náš rozklad léty 1945–1948 si nemůže být vědom pouze právník nebo právní historik a žadatel restitucí, nýbrž také historik nebo dokumentátor zainteresovaných organizací. Pravidla dekretů na straně jedné a reálie tzv. říšskoněmeckého práva III. říše jsou neodmyslitelným rámcem jak dokumentace, tak i rozboru těchto restitucí. 

Přitom jako historik vznáším metodologickou otázku, zdali je označení těchto procesů jako „restituce“ fakticky oprávněné?

Neboť de facto se jedná o požadavky žadatelů o návrat majetkových poměrů do stavu protektorátu, protože jim zhusta majetky za protektorátu byly zachovány, až na mizivé výjimky (např. kauza Colloredo-Mansfeld), a přitom pojem „restituce“ se týká uvedení do původního stavu, tj. do doby těsně předchozí před osvobozenou republikou, což nebyla I. ČSR, nýbrž protektorát. Pak by se tyto procesy měly jmenovat „restauracemi“, nikoli restitucemi. Tedy i zákon by se měl jmenovat „restaurační“, což by bylo v parlamentu neprůchodné. Zde totiž dle mne nelze uplatnit de facto mantru „Co bylo ukradeno, musí být navráceno“. Domnívám se, že tu nelze uplatnit majetkovou kontinuitu od I. ČSR, neboť již i ta sama již od roku 1919 omezovala majetková práva určité skupiny velkodržitelů pozemků reformami, byť nedotaženými do konce. Protože z hlediska státoprávního existence protektorátu byla a je naším státem i mezinárodně uznána jako nelegitimní od samého počátku, podle mne v případě žadatelů a jejich požadavku o návrat do protektorátních majetkových poměrů, jde de facto o restauraci protektorátního stavu, nikoli o pouhou restituci podle dekretálního práva. Tento názor podporuje i historický fakt, atribut II. republiky a protektorátu, kteréžto režimy restaurovaly společenský status šlechty uznáním jejich stavovských predikátů, které zrušila předtím zákonem I. ČSR! I. ČSR již washingtonskou deklarací a následně reformními pozemkovými zákony nastolila národně demokratickou revoluci, která dosavadní šlechtu omezovala jak ve společenském statu, tak v rozsáhlé pozemkové držbě, což dokončila až osvobozená ČSR dekretální normotvorbou. Polistopadová republika tento proces erodovala a dále fatálně narušila právě tzv. restitucemi, dle mne de facto restauracemi. Navíc naše média všemi možnými i nemožnými způsoby počala adorovat právě onu šlechtu, která u nás nese přízvisko pobělohorská, a jejíž příslušníci zhusta konfiskovali majetky české šlechty a českého patriciátu vyhnaného ze země po bělohorské bitvě. Ironií dějin právě příslušníci těchto rodů sehrávali v protektorátu zhusta roli kolaborantů a germanizátorů (např. Fries-Friesenbergové, Thun-Hohensteinové, Kinští Čes. Lípa, des Fours-Walderodové, Rohanové, Harrachové, Salmové, Schoellerové, Dietrichsteinové, Liechtensteinové, Liechtensteinové-Podstatští atd.). Tato věc je samozřejmě široce diskutabilní (právníci budou mít třeba jiný pohled než historikové), i když se naší tematiky dotýká velmi úzce.

Toto se týká i sledované luhačovické – a současně neprověřené lomnické kauzy, protože tehdejšímu majiteli obou zmíněných domén přes všechny rizikové atributy, jím uváděné (nátlak?, vyhrožování, údajné persekuce?) mu majetek protektorát nesebral. Sebrala mu jej až osvobozená Benešova republika podle dekretálního práva, které již tehdejší poslední majitel, tj. předek restituentů, svými stížnostmi napadal, což je historicky dokumentovaný fakt. Tento fakt potvrdily i soudy, které osvobodily takový výrok žalované Mgr. Nečasové v kauze Salm. Žalovaná tehdy vyhrála 13 žalovaných výroků z 15. Tedy majetky nesebrala komunistická diktatura, což je dnes rozšířená ideologická mantra. 2) Komunistický režim pouze dosažený stav konzervoval, a v řadě případů ještě hrubě nedůsledně, což zavinilo i současný stav některých restitucí (např. hrubé zanedbání péče státního hospodáře o protektorátní a nacistickou dokumentaci kauz Colloredo, Salm, Walderode aj.). Nenastolil jej. Na tomto místě tyto otázky nerozebírám podrobněji.

Zde se zabývám první nastolenou otázkou, která zní:

Co znamenalo pro III. říši, respektive jeho okupovanou součást, protektorát Böhmen und Mähren, přihlášení se k III. říši, tj. k jeho občanství?

Dosavadní rozbory se zabývaly pouze opačným pohledem, tj. co znamenala přihláška němectví, tj. Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkszugehörigkeit (v překladu: „Okruh otázek ke stanovení německé národní příslušnosti“), pro právní pořádek osvobozené republiky. Ta pro potřeby určení státního občanství žadatelů o národní a státní spolehlivost vyňala z jinak neplatných právních aktů III. říše tuto přihlášku jako validní dokument pro určení platnosti státního příslušenství šetřených osob po roce 1945. Ovšem bez rozboru významu této přihlášky pro jejího stvořitele – tj. III. říše – nelze přesně vysvětlit její kruciální význam jak pro žadatele, tak pro obnovenou – čili de facto i de jure v pravém slova smyslu restituční Československou republiku. Neboť právě v tomto významu a smyslu šlo o pravou restituci, státoprávní restituci. 

Na rozdíl od některých současných mylných interpretací, např. od badatelky Dity Jelínkové z ÚSTR (její rozbor kauzy Salm) 3), autor tohoto rozkladu nepokládá říšský dotazník Fragebogen ani za automatismus ani za úřední formalitu. 

Podle autora šlo nikoli o nějaký formální sociologický nebo statistický dotazník – šlo o vrchol kádrovacího procesu III. říše pro přijetí žadatele o občanství. 

Fatálními požadavky III. říše přitom nebylo jen pouhé přiznání se k němectví, k německé pospolitosti (Volksgemeinschaftu), ale rovněž otázky rasové příslušnosti, především otázka tzv. árijství, a s tím související otázka schvalování rasistických zákonů III. říše – tzv. norimberských zákonů na ochranu německé krve a německé cti! Tak například pro řadového žadatele se vyžadovalo rodové árijství po předcích do roku 1800, pro šlechtu po předcích do roku 1750! 4) Toto vše vyžadoval říšský dotazník na základě dobrovolného přiznání žadatele. O otázce dobrovolnosti budu hovořit v dalším.

Nyní provedu charakteristiku Fragebogenu podle jednotlivých bodů, v něm obsažených. Tento rozbor jsem publikoval ve své monografii Zámky plné nacistů. Jak republika neochránila nacistickou dokumentaci (Vydavatelství L. Jarošová Brno 2021, I. vydání – bibliofilie /100 výt./, str. 19–23.) Cituji v plném rozsahu: 

Fragebogen (v doslovném překladu z němčiny „okruh otázek“) byl ultrakádrovací dotazník III. říše, nepřekonaný žádným jiným totalitním režimem. Byl určen pro žadatele o říšské nacistické občanství, což bylo v duchu nacistické ideologie nejvyšší privilegium vůči méněcenným občanstvím jiných národů, a zvláště vysokým privilegiem vůči židovské národnosti. Žadatel o říšskoněmecké státní občanství se Fragebogenem nejdřív přihlašoval k německé národnosti, k německému lidu („Deutsche Volk“) a k německému, nacisty určenému soukmenovectví („Volksgenossenschaft“).

Nesmírně důležitou okolnosti v přihlašování k říšskému němectví čili soukmenovectví byla dobrovolnost. Nikdo nesměl být k němectví nucen.

Na přihlášení se k němectví byla přímo Fragebogenem stanovena lhůta na rozmyšlenou čtrnácti dnů. Byla to nepřekročitelná úřední lhůta. 

Je třeba zdůraznit, že kdo by nutil žadatele nátlakem nebo jinak k přihlášce k němectví, z hlediska nacistických norimberských zákonů o německé krvi a německé cti, a z hlediska zákona o zločinných úkladech proti straně a státu, dopouštěl se trestného činu proti Říši! Takové trestné činy se v reichu trestaly velmi přísně – šlo o klamání říšských orgánů a úřadů, které v této otázce neznaly žertů. 5) Tyto předpisy ovšem platily i v protektorátu. Pachatel nátlaku na přihlášku k němectví se automaticky vystavoval zatčení, tvrdým výslechům a těžkým trestům, které mohly končit vězením, koncentračním táborem nebo i popravou! Navíc přihláška procházela několika kontrolními orgány Říše, stranickými i správními, a tyto se navzájem kontrolovaly, takže vyvíjení nějakého osobního natož skupinového nátlaku bylo v praxi nemožné.

Historické reálie fungování orgánů III. říše prostě vylučují – a co je ještě důležitější – kriminalizují nátlak na žadatele o němectví a říšské občanství.

Každý řádný vyšetřovatel takové kauzy byl povinen položit otázku – kdo byl za případně doložený nátlak na žadatele vyšetřován orgánem III. říše a potrestán?

Proto všechna tvrzení vydávaná zhusta po osvobození o takzvaném nátlaku na určité žadatele, lze podrobit kritickému přezkumu, který lze jen těžko zpochybnit. Orgány osvobozené republiky toto prověřovaly velmi přísně – ovšem v některých případech došlo k hrubé nedbalosti vyšetřování ve prospěch vyšetřovanců, což je dodnes aktuální. A bývá předmětem nekonečných soudů. Například případy Colloredo-Mansfeld nebo Walderode. Existovala zde ovšem pojistka, a to osvědčení o státní a národní spolehlivosti. Kdo ji po vyšetřování v pochybnostech nedostal, nemohl zpět nabýt československé státní občanství. 

Ale zpět k obsahu Fragebogenu.

Říšský dotazník měl na dvou stranách formátu A4 předepsáno celkem čtrnáct bodů, které musel žadatel o němectví a říšské občanství přesně vyplnit.

První bod Fragebogenu obsahoval základní osobní údaje – příjmení, rodné jméno a vlastní jméno (křestní jméno).

Druhý a třetí bod obsahovaly údaje o rodinném stavu – zda byl žadatel svobodný, ženatý, vdovec, vdova, dále s kým byl ženat. Dále osobní údaje dotyčné osoby, rozená, rok narození, den a měsíc narození, místo narození, politický a správní okres.

Čtvrtý bod obsahoval bydliště a pobyt po 16. červnu 1939, což značilo datum ustavení okupační správy – tzv. oberlandrátů. Zde se zjišťoval druh pobytu žadatele, zdali to bylo v protektorátu, v obsazených tzv. Sudetech nebo v Říši samé.

Pátý bod Fragebogenu zaznamenával domovskou příslušnost žadatele k 10. říjnu 1938, tj. k datu pomnichovské okupace československého pohraničí, i politický okres bydliště žadatele a jeho správní okres.

Šestý bod se týkal žadatelovy státní příslušnosti, a to jednak před 15. březnem 1939 – tj. před zločinnou okupací II. ČSR, což bylo porušení mezinárodního práva souzené norimberským soudem, kde čs. žalobcem byl gen. JUDr. Bohuslav Ečer, brněnský občan, jenž dodnes nemá v Brně pomník ani desku... Dále se tento bod zabýval žadatelovou státní příslušností před rokem 1919, tj. občanstvím před vznikem čs. státnosti (!).

Sedmý bod se zabýval žadatelovým zaměstnáním /.../.

Osmý bod říšského dotazníku sledoval žadatelovu mateřskou řeč, a sice německou, českou a slovenskou. Dále jeho jazykové znalosti. Přitom u znalosti řeči české obsahoval poznámku: „Nevyškrtávat!“ (Nicht Zutreffens streichen!)

Devátý bod Fragebogenu byl obsáhlý. Požadoval obsáhlé údaje o žadatelově službě v rakousko-uherské armádě, dále v československé armádě ustavené republikou od roku 1919 na domácí půdě, a konečně žadatelovy přesné údaje o případné účasti v československých legiích (!) Požadavek byl rozveden o údaje o službě v příslušném vojenském útvaru (pluku) a o poslední dosažené vojenské hodnosti žadatele (!!).

Zde se vlastně u žadatele konstatovala vlastizrada a vojenská velezrada v případě předchozí služby v čs. armádě nebo v legiích. Tyto vlastizrady a velezrady byly v případě legionářů a čs. vojáků naprosto výjimečné – ale existovaly, například zrádce ČSR protektorátní ministr Moravec, zrádce Čurda, nebo případy z Rájce, jež krom Augustina nebyly nikdy vyřešeny.

Desátý bod Fragebogenu se zabýval otázkou, v jakých německých nebo českých spolcích, svazech, obchodních či stavovských organizacích či komorách byl žadatel členem nebo jejich příslušníkem („Vereinen, Verbänden, Gewerkschaften, Beruf – oder sonstigen Organisationen“) a též o zaměstnání.

Jedenáctý bod pak řešil kmenovou národní příslušnost žadatele a jeho manželky, či manžela. Jako možnosti dával německou a českou, což měl předtištěno. Ovšem nevylučoval ani jiné možnosti.

Dvanáctý bod říšského dotazníku se zabýval sdělením, jaká svědectví pro německou kmenovou příslušnost může žadatel doložit, například návštěvu (německých) škol nebo příslušnost k sudetoněmecké Henleinově straně nebo k NSDAP (!!) a svědky této příslušnosti. Příslušnost se tu rovnala členství. Fragebogen pro tento dotaz vyhradil plných osm řádků dotazníku. Toto pak někteří žadatelé podrobně zapsali do svých Fragebogenů, samozřejmě ke své škodě po osvobození republiky. I proto se Fragebogeny po osvobození ničily nebo kradly...

Třináctý bod Fragebogenu obsahoval kruciální větu, vypovídající vše o protilidském, bestiálním, anticivilizačním, doslova satanském charakteru tzv. „státnosti“ – ve skutečnosti kanibalském tribalismu – III. říše:

„Ich versichere nach bestem Wissen und Gewissen, dass keiner meiner 4 Grosseltern (mütterlicher ode väterlicherseits) der jüdischen Rasse oder Religion angehört oder Angehört hat.“

Přeloženo: „Stvrzuji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že nikdo z mých prarodičů do čtvrtého pokolení (mateřské nebo otcovské linie) nepatřil a nepatří židovské rase nebo židovskému náboženství.“

Na vyjádření souhlasu s tímto výrokem a současně „státním požadavkem reichu“ vyhradil Fragebogen dva řádky. Ovšem stačil i jednoslovný výraz: „Ja“.

Tento výraz nejhrubšího rasismu je občas v novodobých řízeních zanedbáván, protože je rovněž důkazem tvrdé kolaborace s Říší.

Čtrnáctý bod dotazníku Fragebogen pak obsahoval další kruciální větu žadatelova prohlášení, a to:

„Ich versichere, dass ich mich zum deutschen Volkstum bekenne.“ Přeloženo: „Potvrzuji, že se přihlašuji k německé národnosti.“

Na tento bod se nejvíce soustřeďuje pozornost občanskoprávních řízení o udělování nových občanství k restitucím. Přitom ovšem se často zanedbávají jak body dvanáctý a třináctý, tak i bod devátý. Skoro nikde se neřeší takové okolnosti signatářů Fragebogenu, jako je vojenská služba ve wehrmachtu a tím i zrada čs. armády, neřeší se členství v různých německých organizacích a válečných spolcích a neřeší se přihlášení k antisemitismu. Klasickými příklady takových závad řízení podle mne jsou u nás například kauzy Colloredo a Walderode. A našla by se řada dalších, což nebudeme rozebírat.

Nakonec Fragebogen obsahoval vlastnoruční podpis žadatele vylučující nátlak. To se zdůrazňovalo již požadavkem 14 dnů na rozmyšlenou v záhlaví! Dále uváděl místo bydliště a bytu a datum. Každý Fragebogen po schválení orgány Říše – nikoli protektorátu, i když to bylo na jeho území! –  dostal úřední razítko příslušného zemského oberlandrátu. Nakonec Fragebogen obsahoval výstrahu, že nesmí být ani zkracován, ani rozdělován. (Konec citace op. cit. Jaroš Nickelli, 2021, str. 19–23.)

Omyl Krajského úřadu Zlín v posouzení motivace říšskoněmeckého občanství proti univ. prof. JUDr. Václavu Pavlíčkovi, CSc., ústavnímu expertu a emeritnímu vedoucímu PF Univerzity Karlovy v Praze.

Po tomto rozboru říšské přihlášky Fragebogen se dostáváme k požadavku III. říše na udělování občanství daném jeho vlastním zákonem. A zde se rovněž dostáváme do kontrapozice k vyjádření váženého Krajského úřadu Zlín v šetření luhačovické (a potažmo i lomnické) restituce. V jinak velmi precizním, vskutku analytickém rozboru celé kauzy, kdy se úřad podle mého náhledu historika dokumentátora postavil k šetření několikráte velice seriózně a pečlivě, kdy zvažoval řadu dostupných úředních dokumentů, svědectví, a také vyjádření odbojářských organizací k jednání majitele luhačovické domény (žel, nikoli k témuž majiteli lomnické domény, což lze z jedné strany chápat jak z úřední regule, tak z dostupné faktografie –  nikoli však z hledisek nadřízeného orgánu (?) –  avšak toto není předmětem pohledu historika až do vyřešení kauzy), podle historického hlediska došlo k závažnému omylu v otázce motivace udělování říšskoněmeckého občanství.

Zde se Krajský úřad Zlín vyjádřil k údajně „kategorickému názoru prof. Pavlíčka“, cituji čj. KÚZL 16869 z 16. prosince 2016 takto:

„Prof. Pavlíček z katedry ústavního práva právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze je dokonce toho názoru, že ,říšské občanství se udělovalo za zásluhy, ne přinucenímʼ (např. článek v deníku Právo z 10.10. 2014). Krajský úřad se s takovým kategorickým názorem neztotožňuje, nicméně je nepochybné, že podepsání dotazníku neznamenalo automatické udělení německého občanství, ale že žádost a údaje v dotazníku uvedené byly německými úřady prověřovány“ (konec cit. vyjádření KÚZL 16869/2015, str.19).

Dále krajský úřad sám správně uvádí, že Fragebogen luhačovického majitele byl prověřován čtyři měsíce a že po souhlase NSDAP byl teprve potvrzen.

Na tomto místě ovšem jsem povinen jako historik dokumentátor se postavit plně na stanovisko pana univ. prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. Pan profesor Pavlíček na rozdíl od domněnky Krajského úřadu Zlín, že v citovaném případě se jedná o pouhý kategorický názor, je jednoznačně práv tomuto stanovisku. Zde se vážený Krajský úřad Zlín naprosto mýlí a naprosto pochybil.

Profesor Pavlíček totiž nevyjadřuje ani osobní názor, ani hypotézu historiků. Profesor Pavlíček naprosto exaktně cituje požadavek III. říše obsažený v zákoně o říšském občanství. Tudíž nejde ani o hypotézu, ani o kategorické tvrzení – jde o citaci historické reálie, historického faktu.

Na důkaz tohoto tvrzení přináším přesnou citaci říšského zákona o státním občanství, a to nejen z českého, ale i z německého pramene:

Německé znění tohoto zákona zní:

„Das Reichsbürgergesetz hat folgenden Wortlaut:

 § 1

Staatsangehöriger ist, wer dem Schutzverband des Deutschen Reiches angehört und ihm dafür besonders verplichtet ist. Die Staatsangehörigkeit wird nach dem Vorschriften des Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetzes erworben.

[Citováno dle: Walter Pipke, Im Neuen Reich. Verlag von Carl Meyer (Gustav Prior) Hannover 1941, str. 112. Na této straně je citován celý zákon o třech paragrafech.]

Český překlad říšského zákona o státním občanství zní:

§ 1)

Státním příslušníkem je ten, kdo náleží do ochranného svazku Německé říše,

a je jí za to zvláště zavázán.

Státní příslušnost se získá podle ustanovení zákona o říšské a státní příslušnosti.

§ 2)

(1) Říšským občanem jest pouze státní příslušník německé nebo příbuzné krve,

který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit německému národu a Říši.

(2) Říšské občanství se nabývá propůjčením listiny o říšském občanství.

(3) Říšský občan je jediným nositelem v zákonech stanovených plných politických práv. 5)
 

Závěr, který z těchto přesně doložených reálii III. říše musí učinit jakýkoli dokumentátor nebo historik, je zcela jasný a zcela odpovídá závěrům pana univ. prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc.

Fakta lze shrnout takto:

A) Existuje zjevný rozpor mezi veškerými šetřeními žadatelů o čs. občanství – nikoli jen žadatele luhačovicko-lomnického – o tzv. nátlaku na straně jedné, a mezi jeho povinností vyhovovat po celou dobu získaného říšskoněmeckého občanství bezvýhradné službě III. říši. Byl to žadatelův závazek a jeho občanská povinnost vůči III. říši. 

Tudíž jakákoli dobrozdání ve prospěch českých (židovských, romských, politicky nepřátelských osob) byla aktem nepřátelským jeho závazku a povinnosti vůči Říši. Za takové jednání mohl být podle zákonů III. říše podroben nejtěžším trestům a v daném případě se to nikdy nestalo.

Pokud tedy existují záznamy o jeho jednání ve prospěch vyšetřovaných protektorátních občanů, muselo se tak dít jedině v jediném myslitelném případě – šlo o ochranu kolaborantů s Říší, kteří se dostali do administrativního soukolí orgánů Říše – a o nic jiného. Je nejvýše pravděpodobné, že další šetření těchto osob může takový případ jen potvrdit.

B) Z dikce říšského zákona o občanství vyplývají další fakta pro žadatele. Občanství měl pouze propůjčeno a mohlo mu být kdykoli pro nespolehlivost nebo zradu odebráno. Tím by padla i jeho poltická práva a mohl být podroben nejen vyšetřování, ale i výkonům trestů včetně tzv. Sonderbehandlungu. Což se též ve III. říši dělo. 6)

Konečně jako dokumentátor historik zaujímám stanovisko k rozsahu vyšetřování, kterého si musely být vědomy i nadřízené orgány. Mám tu na zřeteli status majitele nejen domény luhačovické, ale i lomnické.

Lomnická doména, jejímž nástupníkem je dnešní město Lomnice u Tišnova, zatím podle mých poznatků – mohu se ovšem v tom ohledu i mýlit! – k rozhodnutí KÚZL nepřispěla tak, aby byl ochráněn její nyní vydaný majetek v Lomnici.

Připojuji vysvětlení tohoto rozkladu.

O rozklad jsem byl požádán účastníkem řízení, povinnou osobou, panem Oldřichem Černockým z Luhačovic. Dokumenty ke kauze pocházejí od něho a od jeho bádání v archivech v terénu. 

Mám za to, že v restituci zesnulého majitele luhačovické a lomnické domény dochází k předčasným hodnocením orgánů, které v důsledku toho mohou fatálně poškozovat jak města, tak další povinné osoby. V tomto ohledu vysoce oceňuji skutečnost, kterou projevil KÚZL v nedokončeném požadavku na expertizu všech atributů kauzy, včetně dohledání dalších dokladů, které by osvětlily, zdali chování majitele luhačovicko-lomnické domény odpovídalo dekretálním požadavkům osvobozené republiky, anebo byl pravdou opak. Bez splnění těchto požadavků mám za to, že šetření orgánů ani restituce nemohou být uzavřeny.

                PhDr. Jiří Jaroš (Nickelli), prom. historik

Poznámky

1) PL ÚS 12/05 určil vztah mezi restitučními předpisy a obecnou právní úpravou. Viz Pavlíček V., Náprava křivd nebo návrat minulosti?, in CUI BONO RESTITUCE II., Praha– Blansko 2007, str. 230.

2) Rozsudek Krajského soudu Brno, soud předsedy senátu JUDr. Ryšky, spor Salmová-Schoellerová vs. Nečasová o ochranu osobnosti, Vrchní soud Olomouc, všechny výroky osvobozeny, Nejvyšší soud nařídil dva výroky odsoudit, potvrdil ÚS – dva výroky prohrány, 13 výroků osvobozeno. Minoritní votum ústavního soudce JUDr. Musila navrhovalo žalovanou osvobodit zcela.

3) Jaroš Nickelli J., Závažné omyly a nepravdy „Příběhu rodiny Huga Salm-Reifferscheidta“. Příspěvek ke kolaboraci německé šlechty s III. říší (Polemika se studí Dity Jelínkové, Securitas imperii 18, 01/2011, str. 42–68.) Ústav pro zkoumání dějin totalitních režimů v Praze. Separát i Sborník Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21. století Brno 2012, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, red. prof. Blížkovský, 29 str.

4) Doklady árijství se nazývaly Ahnenpassy a byly vystavovány pod kontrolou institutu nacistů Ahnenerbe.

5) „Zákonodárství“ III. říše bylo v příkrém rozporu s mezinárodním i občanským i vojenským právem běžně kodifikovaným v demokraciích, a dokonce i v rozporu s některými zákony fašistické Itálie nebo Španělska zvláště ve vztahu k židovskému národu. Frickovo a Freislerovo „zákonodárství bylo v tomto ohledu spíše stanným právem nežli právním normativem. Počalo to tzv. zmocňovacím zákonem po požáru Reichstagu založeném nacisty, a končilo tzv. Sonderbehandlungy, výnosy Nacht und Nebel a dalšími zločinnými exekutivami Říše.

6) Viz případy popsané v publikaci B. a H. Heiberovi, Odvrácená tvář hákového kříže, MF Praha, 1997, něm. originál Die Rücksache des Hackenkreuzes, Deutsche Taschenbuchverlag, München 1994.