Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Takzvané „pochody smíření“ s pozvanými Sudeťáky z Rakous a Němec a s účastí některých našich školáků. Tato neblahá tradice je zaštítěna akcí „Meeting“, podporovanou brněnským magistrátem, tak jako byla podporována akce trubkového monstra na Moravském náměstí – upomínky na prokletý „Německý dům“, který přinesl českým občanům Brna a celé Moravy horu utrpení, vražd a persekuce. Toto trubkové monstrum pro hněv občanstva nakonec muselo být odstraněno.

 Je nutno připomenout historii tzv. Německého domu v Brně, postaveného za císaře pána stavebním podvodem, tj. vyvlastněním stavebních parcel za symbolický groš. Nevkusná historizující stavba byla protipólem českého Besedního domu, kde se setkávaly vlastenecké skupiny bojující za českou univerzitu v Brně. Na Besedním domě je dodnes socha českého dělníka zabitého rakouským bodákem při protestech za českou univerzitu. Zato Německý dům byl vyzdoben germánskými bohy… V Německém domě se scházeli henleinovci kující zradu proti ČSR, konal se tam slučovací sjezd Sudetoněmecké Henleinpartei s NSDAP, a tím se sudeťáci stali občany Reichu! Toto hnízdo pangermanismu a nacismu se stalo i místem sjezdů německých žen. Právě zde zasedali funkcionáři NSDAP, gestapa a SS, aby vydávali rozkazy ke zločineckým akcím proti českým vlastencům, zločinci jako komisař Brna Judex, nebo modřický Němec Schwabe, funkcionáři Folta a Kopriwa, gestapák Koslowski, který pro mučené vězně vymyslel „Stalinovu houpačku“ (svázání do kozelce na tyči) a další nacisté. Konec Německého domu v roce 1945 přivítali všichni Češi bez rozdílu. Boj o Německý dům vedli rudoarmějci Malinovského frontu s fanatickým oddílem Waffen SS a s mladičkými hitlerjugendy.

Hroby padlých rudoarmějců byly po část roku 1945 umístěny právě před ruinami Německého domu, než byly definitivně uloženy na určených místech.

Další kapitola osvobození je vysídlení brněnských Němců pochodem do Pohořelic, o kterém se v médiích neustále lže, a utajují se historická fakta. Celý proces pečlivě zpracovali excelentní historikové, profesor Masarykovy univerzity Vojtěch Žampach a mikulovský archivář dr. Emil Kordiovský.

Jaké podněty způsobily vysídlení brněnských Němců? Především Revoluční, později Městský národní výbor v Brně musel reagovat na hlad ve městě. Příděly nestačily ani pro Čechy ani pro Němce, kteří nadto z protektorátu měli daleko vyšší příděly než opovržení Češi. Německé ženy i po osvobození dávaly najevo pohrdání „českým ksindlem“. Při odsunu mnohé volaly podle pamětníků: „My se vrátíme a vydláždíme ulice českými lebkami!“ Brněnské Němky byly proslulé svými návštěvami poprav Čechů v Kounicových kolejích, kam si kupovaly vstupenky za tři říšské marky a vodily tam i své děti. Při popravách volaly: „Nur drei!, Nur fünf!“ (Jen tři! Jen pět! Nebyly spokojeny s malým počtem popravených!) Známá brněnská historička Dr. Milena Flodrová to dosvědčila ve svých vzpomínkách, stejně jako pamětnice ČSOL paní Eva Langerová z Líšně, nebo i sám profesor Žampach. Ovšem velkým podnětem pro volání po odsunu krom přídělového nedostatku byl nález hromadného hrobu v Medlánkách. Byli tam popraveni občané, kteří si z hladu brali chléb z vagonů německého vlaku. Bylo jich 14 a provedená exhumace pobouřila brněnské Čechy. Dalším podnětem byl nález hromadných hrobů v Letovicích, Čechů zavražděných brněnským ZbV komandem sudeťáka Herberta Kuky. Bylo jich 19 včetně žen a dívek. Jak to zveřejnily některé listy, vyvolalo to velký otřes obyvatel Brna, včetně dělníků Zbrojovky Brno (většinou předválečných národních socialistů a komunistů). Ti nejdůrazněji žádali odvedení zbylých brněnských Němců, kteří v Brně zůstali po hromadném útěku většiny nacistů a funkcionářů německé okupace v dubnu a květnu 1945. V úvahu přicházel internační tábor v Pohořelicích, původně zřízený wehrmachtem pro utečence ze slezské fronty. Druhý takový tábor byl zřízen v Rájci nad Svitavou (dnes Rájec-Jestřebí), ale ten již byl přeplněn. Oba tábory měly pouze provizorní hygienu, vodu braly z místních rybníků. A právě voda byla příčinou úmrtí internovaných, jak v Rájci, tak i v Pohořelicích. Tyfus a dysentérie byly příčinou asi 900 úmrtí v Pohořelicích, a v Rájci asi 600 Němců a 1200 Čechů (v Rájci nebyl dobudován vodovod).

Takže příčinami úmrtí nebyl žádný „pochod smrti“, žádný „Totentanz“, jak tvrdili sudeťáci – a v Londýně to bulíkoval Wenzel Jaksch, vůdce německých sudetoněmeckých sociáldemokratů lživě Britům! Profesor Žampach i paní Langerová jako očití pamětníci pochodu navíc potvrdili, že z Pohořelic se do Brna vrátilo po prověření loajality komisemi na čtyři tisíce brněnských Němek, které prokázaly spolehlivost k republice! Během pochodu podle profesora Žampacha se nikdy nestřílelo ani nezabíjelo, podle něho i paní Langerové jsou to smyšlenky. Rovněž archivář Kordiovský potvrdil úmrtí v Pohořelicích nikoli jako vraždy doprovodu, ale jako úmrtí na úplavici nebo tyf podle úmrtních listů.

Wenzel Jaksch, po neúspěchu jednání s prezidentem Benešem, se stal jeho zásadním odpůrcem. Vypracoval údajně memorandum, kde tvrdil, že pohořelický pochod provázely „hrůzné masakry s tisíci zavražděnými“. Poštval Brity, aby vyslali do ČSR komisi Červeného kříže k prověření memoranda. Britská komise nic nenašla. Přesto po tolika letech mezi sudeťáky kolují tzv. „svědectví o vraždách malých dětí bajonety“ apod. Když se stavěl pomník E. Beneše v Brně, napadla mne v tomto duchu tehdejší vůdkyně brněnských Němců Gerda Skalnik, že prý hájím vražedného Beneše a že jako „legionáři usilujeme o světovládu“. Když jsem jí napsal dopis s vysvětlením historických reálií, odmítla jej a poslala jej zpět… Komentáře netřeba.

Profesor Žampach vydal o pohořelickém pochodu publikaci (Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6 – 7. 7. 1945, Křesťansko sociální hnutí Praha 2018, 40 str., red. O. Tuleškov). Tuto publikaci někteří představitelé brněnského magistrátu odmítali přijmout. Odmítali přijmout historickou pravdu.

Akce Pohořelický pochod má symetrizovat viny sudetoněmeckého brněnského obyvatelstva vůči Čechům na jedné straně a údajnou vinu brněnských Čechů za vysídlení Němců na straně druhé. My pozůstalí po českých obětech sudetských Němců, odbojáři, legionáři a pozůstalí po příslušnících zahraničních armád musíme protestovat proti neustálé snaze obviňovat brněnské Čechy z jakýchsi neprokázaných zločinů na těch brněnských Němcích, kteří vysídlení a odsun zasloužili. Na druhé straně si vážíme památky těch československých Němců (příslušníků Republikanische Wehr, antifašistů, komunistů, demokratů a katolíků), kteří se v menšině postavili svým nacistickým protivníkům a mnozí položili život i za naši republiku. To si měl pan Wenzel Jaksch uvědomit již v emigraci, a neštvat proti prezidentu Benešovi a proti republice. Dnešní smiřovačky pana Posselta a dalších tzv. Sudetoněmců nejen nic neřeší, ale nerozkrývají ani v nejmenším skutečné historické reálie a podíl viny na událostech při osvobozování Československa.

Landsmannschaft nikdy neprojevil účinnou lítost nad zločiny většiny tzv. Sudetoněmců za okupace Československa – a pokud tak činí dnes (?) a přitom klade požadavky na odškodné a případně na majetky (přes protichůdné neověřené zprávy, že prý se tohoto požadavku vzdává??) – je usmíření nemožné. Minimálně s pozůstalými po obětech sudetského řádění to možné doposud není.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, prom. historik, pozůstalý po legionáři udaném sudetem gestapu, příbuzný obětí sekyrárny Pankrác a Osvětimi

Autor je emeritní člen Historicko dokumentační komise ČSBS Praha a ČSBS Boskovice, nyní dokumentátor ČSOL a ČSPB Moravská Třebová