Pamětní spis v trestní věci proti obviněnému Kurtu Lebertovi
I.
Kurt Lebert, narozen dne 1. srpna 1905 v Obernburgu, německé národnosti, poslední známý pobyt v roce 1944 v Brně, v Hlinkách č. 112a, t. č. pravděpodobně v Německé spolkové republice, bližší údaje o pobytu známy nejsou.
Kurt Lebert byl v době okupace Československa od r. 1940 do r. 1944 vedoucím poboční úřadovny SD v Brně. Byl příslušníkem SS v hodnosti Obersturmführera. Před svým příchodem do Brna, bydlel ve Würzburgu, kde pravděpodobně také působil. V září 1944 odešel do Berlína, kde měl údajně bydlet na adrese Saarlandstrasse 66. Ostatní životopisná data se nepodařilo zjistit.
Do působnosti služebny SD, kterou Kurt Lebert řídil, náležely okresy Brno-město, Brno-venkov, Boskovic a Vyškov.
II.
Po nástupu Heydricha do funkce „zastupujícího říšského protektora“ v září 1941 byl v řadě okresů tzv. protektorátu vyhlášen tzv. civilní výjimečný stav. Byly zřízeny stanné soudy, které počaly neprodleně vynášet rozsudky smrti nad čs. občany. Tyto rozsudky byly zpravidla vykonány ještě téhož dne. Kromě toho rozhodly stanné soudy o deportaci velkého počtu čs. občanů do koncentračních táborů. Na území tzv. protektorátu fungovaly dva stanné soudy, v Praze a v Brně. Prakticky byly součástí řídících úřadoven gestapa (Stapoleitstelle). Šéfové těchto úřadoven byli současně předsedy stanných soudů. Předsedové i přísedící jednotlivých senátů byli jmenováni z řad příslušníků Sicherheitspolizei a SD v důstojnických hodnostech SS. Stanné soudy byly nezákonnou institucí především z toho důvodu, že celá okupace Československa byla protiprávním a nezákonným aktem. Musely tedy nutně být nezákonné a protiprávní i všechny instituce a akty, které směřovaly k jejímu udržení a upevnění. Avšak stanné soudy a jejich činnost kromě toho odporovaly i tehdy platným ustanovením německého trestního práva. Je to zřejmé již z jejich složení. V řízení před nimi nebyly dodržovány právní zásady platné v každém civilizovaném státě, zejména zjištění skutkového stavu a právo na obhajobu. Celé řízení spočívalo prakticky ve zjištění totožnosti obžalovaných a ve vynesení rozsudku.
Jak již bylo řečeno, byli členy senátů stanných soudů i příslušníci SD. Zpravidla zasedali u případů, jež se týkaly jejich obvodu. Tak byl při jednání stanného soudu v Brně dne 17. října 1941 členem senátu i obviněný Kurt Lebert. Stanný soud projednával případ 8 čs. občanů, obviněných z komunistické činnosti, kteří pocházeli z okresu Vyškov, tedy obvodu Lebertovy služebny. Byli to Alois Vaverka, nar. 1901, Oldřich Toman, nar. 1909, Ladislav Skládaný, nar. 1897, František Podsedník, nar. 1904, Oldřich Kříž, nar. 1905, Jan Časlava, nar. 1905 a Jindřich Čalkovský, nar. 1909. Podle odůvodnění rozsudků stanného soudu byly jim za vinu kladeny zločiny rušení veřejné bezpečnosti, přípravy velezrady a sabotáže, některým též zločin neoprávněného držení zbraní.
Z výpovědí svědků bylo zjištěno, že činnost, pro kterou byli jmenovaní odsouzeni stanným soudem k smrti, byla vyprovokována agenty gestapa, z nichž jeden se vydával za člena ilegálního krajského výboru komunistické strany. Tento provokatér dával Aloisu Vaverkovi pokyny, aby založil ilegální skupinu, opatřil pro ni zbraně a připravil vyhození tří mostů na železniční trati u Rousínova. K žádné konkrétní akci nedošlo, avšak než mohl být provokatér odhalen, byla skupina ve dnech 10. až 14. října 1941 gestapem pozatýkána.
Přes tyto nepochybné skutečnosti, které musely i přes kusost jednání stanného soudu vyjít v jeho průběhu najevo, byli všichni jmenovaní odsouzeni k smrti. Potvrzuje se tím závěr, který bylo možno učinit i v jiných obdobných případech, že nacistům nešlo o potlačení skutečných odbojových akcí, ale především o hledání záminek k teroristickým opatřením, jimiž by mohli působit na široké vrstvy obyvatelstva.
Popsaný skutkový stav je prokazován následujícími notářsky ověřenými fotokopiemi dokumentů:
1. policejní přihláška Kurta Leberta čl. 67
2. zpráva obl. úřadovny StB k osobě Kurta Leberta čl. 21
3. svědecká výpověď Hynka Březiny čl. 11–13
4. svědecká výpověď Bohumily Vaverkové čl. 14–16
5. svědecká výpověď Aloise Kříže čl. 17–18
6. protokol Alfreda Langera čl. 19–20
7. dokumentace k rozsudkům stanného soudu
ze dne 17. 10. 1940 a k výkonu rozhodnutí čl. 43–67
Originály všech dokumentů jsou uloženy na ministerstvu spravedlnosti – čs. vládní komisi pro stíhání nacistických zločinců v Praze a je možno do nich kdykoliv nahlédnout.
III.
Na základě uvedených skutečností doložených popsanými důkazy je Kurt Lebert stíhán generálním prokurátorem Československé socialistické republiky pro spolupachatelství na trestném činu vraždy podle §§ 9 odst. 2 a 219 tr. zák. ČSSR č. 140/1961 Sb.
Jako člen senátu stanného soudu se Kurt Lebert podílel v době tzv. prvního civilního výjimečného stavu na odsouzení 8 čs. občanů k smrti. Stanné soudy gestapa nelze považovat za zákonný soudní orgán, protože ve skutečnosti byly orgánem nacistického policejního teroru. Jejich rozhodování lze přirovnat k tzv. Sonderbehandlung, instituci, jejíž nezákonnost je uznávána i v současné judikatuře Německé spolkové republiky. Proto je nutno účast na rozhodování stanného soudu kvalifikovat jako spolupachatelství na vraždě.
Spolupachatelství na vraždě bylo trestné i podle trestního zákona č. 117/1852 ř. z. (býv. rakouský trestní zákon), který platil v době spáchání činu i podle československého trestního zákona č. 85/1950 Sb.
Ustanovení trestního [zákona] č. 140/1961 Sb., podle něhož je trestná činnost kvalifikována, zní:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb. promlčeno. Tento zákon zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
IV.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem odplaty, nýbrž morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že většina dosud nepotrestaných nacistických zločinců žije na území Německé spolkové republiky. Postoj NSR k jejich potrestání je jedním z problémů zatěžujících vztahy mezi NSR a jejími sousedy a bránících vytvoření podmínek pro zmírnění napětí v Evropě.
Trestnost hromadného vyvražďování národů a národnostních skupin a všech válečných zločinů vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody ze dne 8. června 1945 o potrestání válečných zločinců, a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946 a 31. října 1947 o vydávání a potrestání válečných zločinců jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou např. Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, včetně její přílohy Řád pozemní války.
Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny. Dodržení této zásady umožňuje i ústava Německé spolkové republiky (Grundgesetz, Art. 25, 139).
Ze všech uvedených důvodů žádá ministerstvo spravedlnosti Československé socialistické republiky, aby příslušné úřady Německé spolkové republiky převzaly trestní stíhání obviněného Kurta Leberta a pohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.