Pamětní spis v trestní věci proti obviněnému Ewaldu Taudtovi
ČS. VLÁDNÍ KOMISE PRO STÍHÁNÍ NACISTICKÝCH VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ
Č. 779/71-K
P a m ě t n í s p i s
v trestní věci proti obviněnému Ewaldu T a u d t o v i
Ewald T a u d t , narozen dne 18. května 1909 – Berlín, německé národnosti, do roku 1945 německý státní příslušník, v současné době neznámé státní příslušnosti. V době 2. světové války působil jako vedoucí různých oddělení (v letech 1939–1942 postupně odd. II/1, II/BM, II/BM/So, od roku 1942 do roku 1945 odd. IV/N) řídící úřadovny gestapa v Brně v hodnosti kriminálního rady. Byl také příslušníkem SS a měl hodnost SS-Hauptsturmführer. Poslední známé bydliště na území Československa bylo Brno, Lipová ul. 63. Před příchodem do Brna bydlel na adrese: Erfurt, Gustav-Freytag Str. 42.
Do Brna přišel ihned po obsazení Československa nacisty dne 15. 3. 1939 a Einsatzkommandem gestapa z Vídně. Ve všech funkcích, které u brněnského gestapa zastával, se zabýval potíráním českého odbojového hnutí. V listopadu 1939 řídil akci proti českým vysokým školám v Brně. V letech 1939 až 1941 se aktivně podílel na likvidování české odbojové organizace Obrana národa, složené především z bývalých českých důstojníků. Od zřízení oddělení IV/N (zpravodajské) byl jeho šéfem. V této funkci vedl evidenci všech konfidentů brněnského gestapa na celém tehdejším území Moravy. Jeho činnost však zasahovala i na Slovensko. V dubnu 1945 měl být pověřen zákrokem proti příslušníku gestapa Schoberovi, který byl podezřelý ze styků s českým odbojem. Při zatýkání došlo k přestřelce, při které byl Schober usmrcen a Taudt zraněn do krku. Je proto pravděpodobné, že v posledních dnech války byl Taudt ještě v lékařském ošetřování.
Po skončení války bylo po pobytu Taudta pátráno a získány celkem protichůdné zprávy. Měl se zdržovat v Zell am See v Rakousku, Saalfelder Str. 91, Landhaus Kreisenauer, nebo v Magdeburgu (?) blíže Kasselu a jeho rodina měla být v Gross Seelheimu u Kirschheimu. Žádná z těchto zpráv však nebyla potvrzena. Současný pobyt obviněného Taudta není rovněž znám.
II.
Obviněný Taudt působil v řídící úřadovně gestapa v Brně po celou dobu okupace Československa bez přerušení. Do doby jeho působení spadá tedy i období tzv. civilního výjimečného stavu, kdy teror okupantů proti českému obyvatelstvu vyvrcholil. Poprvé byl tzv. civilní výjimečný stav vyhlášen dne 28. září 1941 po příchodu Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Stav byl původně omezen na obvody Oberlandrátů v Praze, Brně, Ostravě, Olomouc, Hradci Králové a Kladně. S účinností od 1. října 1941 byl rozšířen na okresy Hodonín, Uherské Hradiště a Uherský Brod z obvodu Oberlandrata ve Zlíně (dnes Gottwaldov).
Výraz civilní výjimečný stav znamenal v praxi vyhlášení stanného práva pro uvedené oblasti. Byly zřízeny policejní „stanné soudy“ při řídících úřadovnách gestapa v Praze a v Brně, jejichž předsedy byli šéfové zmíněných úřadoven a členy příslušníci nacistické Sicherheitspolizei a Sicherheitrsienst. Pravomoc těchto „stanných soudů“ byla stanovena jen rámcově. O příslušnosti „stanných soudů“ v konkrétních případech rozhodovali šéfové gestapa. Neurčité vymezení příslušnosti umožňovalo, aby každá osoba, která byla obviněna z „porušování veřejného pořádku a bezpečnosti“ nebo ze „zločinů proti válečnému hospodářství“, byla předána „stannému soudu“. „Stanný soud“ mohl vynést rozhodnutí trojího druhu: odsoudit obžalovaného k smrti, nebo jej odevzdat tajné státní policii (což se rovnalo deportaci do koncentračního tábora), nebo jej zprostit. S prvými dvěma eventualitami bylo zpravidla spojeno propadnutí celého majetku nebo jeho části. Proti rozhodnutí „stanného soudu“ neexistoval opravný prostředek a rozsudek byl obvykle ještě téhož dne vykonán. Řízení před „stannými soudy“ probíhalo v rozporu se všemi obecně uznávanými zásadami trestního procesu. Omezilo se zpravidla na zjištění totožnosti obviněného a na vynesení „rozsudku“. Obviněný neměl žádnou možnost obhajoby. V řadě případů byly rozsudky vynášeny v nepřítomnosti obviněných, ačkoliv obvinění byli ve vazbě gestapa v téže budově, kde „stanný soud“ zasedal. Byla porušována i zásada, že před „stanný soud“ mohou být stavěny jen osoby, které se inkriminované činnosti dopustily po vyhlášení výjimečného stavu. „Stannými soudy bylo odsouzeno mnoho obviněných, kteří byli často mnoho měsíců před vyhlášením výjimečného stavu již zatčeni gestapem. I když byl později výjimečný stav pro některé okresy zrušen, přesto byly zatčené osoby z těchto okresů dále stavěny před stanný soud a odsuzovány. Z toho vyplývá, že policejní „stanné soudy“ byly ve skutečnosti nikoliv soudní, ale výhradně policejně-administrativní institucí a měly jako nástroj nacistického teroru potlačit jakýkoliv projev odporu nebo nesouhlasu s nacistickou okupací.
Obviněný Ewald Taudt se stal členem stanného soudu v Brně ihned po jeho zřízení – tj. dne 28. 9. 1941. Podle dokladů, jež byly vyšetřováním získány, zúčastnil se jeho zasedání ve dnech 30. 9., 2. 10., 22. 12. 1941, dále 10. 1., 13. 1., 19. 1. a 20. 1. 1942. Podle výpovědi bývalého příslušníka brněnského gestapa Wandahla se zúčastnil také porady vedoucích oddělení u šéfa brněnského gestapa Nölleho ihned po vyhlášení výjimečného stavu, kde bylo projednáváno technické provedení Heydrichova výnosu. Podle výpovědi bývalého Taudtova podřízeného Schetke dal Taudt pracovníkům svého oddělení pokyny, které ze zpracovávaných případů mají být předány „stannému soudu“. Z případů, jež zpracovával Schetke, osobně vybral 4 osoby.
Při prvním zasedání „stanného soudu“, jehož se obviněný Taudt jako přísedící zúčastnil dne 30. 9. 1941, bylo odsouzeno k smrti celkem 29 osob. Tento počet byl zjištěn z hlášení strážního praporu SS, jehož příslušníci prováděli exekuci. Je však nutno podotknout, že při vyšetřování se podařilo shromáždit rozhodnutí „stanného soudu“ pouze ohledně 12 osob. Na všech těchto rozhodnutích je uvedeno jméno obviněného Taudta jako člena „stanného soudu“. Je také pravděpodobné, že obviněný Taudt se podílel i a odsouzení ostatních zastřelených osob, u nichž dosud nebyla rozhodnutí nalezena. Podle zkušeností z jiných trestních věcí proti členům policejních „stanných soudů“ je známo, že složení senátu „stanného soudu“ v průběhu jednoho dne se nikdy neměnilo.
Dne 2. 10. 1941 byly odsouzeny k smrti a zastřeleny 2 osoby. Dalšího zasedání „stanného soudu“ se obviněný Taudt zúčastnil až 22. 12. 1941. Toho d ne bylo odsouzeno k smrti 32 osob. K tomuto zasedání je nutno podotknout, že s účinností od 1. 12. 1941 byl zrušen civilní výjimečný stav prakticky ve všech okresech s výjimkou obvodu Oberlandratů v Praze a v Brně. Z 32 osob, jež byly dne 22. 12. 1941 stanným soudem odsouzeny, však nejméně 22 pocházelo z obvodů, kde byl zatím výjimečný stav zrušen (Ostrava, Olomouc, Zlín) nebo nebyl vůbec vyhlášen (Kroměříž, Jihlava). Takový postup odporoval dokonce i zásadám trestně procesního práva, které platily v nacistickém Německu. Pouze 7 osob pocházelo z obvodu Oberlandrata v Brně a u 3 nebylo možno nic bližšího zjistit, protože neměly stálé bydliště.
V dalším zasedání „stanného soudu“ za účasti obviněného Taudta dne 10. 1. 1942 nebyly vyneseny žádné rozsudky smrti. 48 osob bylo však předáno tajné státní policii. Je třeba uvést, že podle Heydrichova rozhodnutí byly všechny osoby, jež byly „stannými soudy“ předány tajné státní policii, deportovány do jednoho z nejhorších vyhlazovacích koncentračních táborů, do Mauthausenu. Řada deportovaných osob skutečně také v Mauthausenu zahynula. Je třeba poznamenat, že i v tomto případě byly před „stanný soud“ postaveny osoby, jež pocházely z obvodů, kdy byl výjimečný stav s platností od 1. 12. 1941 zrušen.
Dalších 15 osob bylo odsouzeno „stanným soudem“ za Taudtovy účasti dne 13. 1. 1942. Z nich 5 pocházelo z obvodu Oberlandrata v Ostravě, kde byl výjimečný stav od počátku prosince 1941 zrušen. Na rozdíl od předchozích případů nebyly tyto osoby popraveny v Brně v den vynesení rozsudku, ale byly nejprve dopraveny do Mauthausenu, kde byly zastřeleny teprve dne 7. 5. 1942. O tom svědčí výpovědi pozůstalých a doklady o úmrtí. Je pravděpodobné, že tyto osoby o svém odsouzení k smrti vůbec nevěděly. Je třeba poznamenat, že v době jejich zastřelení byl výjimečný stav na celém území tzv. protektorátu již více než 3 měsíce (od 20. 1. 1942) zrušen. Podle obecně uznávaných zásad neměly být rozsudky „stanného soudu“ po zrušení výjimečného stavu již prováděny a obvinění měli být předáni k dalšímu řízení řádným soudům.
K poslednímu zasedání „stanného soudu“ za Taudtovy účasti došlo těsně před zrušením výjimečného stavu ve dnech 19. a 20. 1. 1942. Dne 19. 1. nebyly vyneseny žádné rozsudky smrti, jen bylo rozhodnuto o předání 44 osob tajné státní policii. Dne 20. 1. 142 bylo odsouzeno k smrti 24 osob. Poměrně vysoký počet osob odsouzených v jediném dni ukazuje, že nacistům šlo o to, ještě v poslední den výjimečného stavu likvidovat co největší počet zatčených. Je třeba poznamenat, že všechny tyto osoby pocházely z obvodů Oberlandatů v Ostravě a Olomouci, kde civilní výjimečný stav neexistoval již od 1. 12. 1941.
V druhém období tzv. civilního výjimečného stavu vyhlášeném po útoku českých vlastenců na Heydricha, nebylo vyšetřováním zjištěno, že by obviněný Taudt byl členem „stanného soudu“ v Brně, jehož činnost byla v té době opět obnovena. Z výpovědí bývalých příslušníků brněnského gestapa však vyplývá, že Taudtovo oddělení připravovalo jednotlivé případy k předání „stannému soudu“ a že sám Taudt často upravoval materiály tak, aby došlo k odsouzení obžalovaného. Svědčí o tom případ majitele hotelu Slavia v Brně. Případ byl zpracován jiným oddělením a podán návrh na zproštění. Taudt dal však ke spisu nepravdivé vyjádření přitěžující obviněnému, takže ten nebyl „stanným soudem“ zproštěn, ale poslán do koncentračního tábora. Motivem Taudtova jednání podle výpovědi býv. příslušníka gestapa Laciny bylo, aby Taudt pomohl dvěma „zasloužilým“ členům NSDAP „zmocnit se Moravcova majetku“.
Popsaný skutkový stav je prokazován notářsky ověřenými fotokopiemi těchto dokumentů:
- Doklady o pátrání po Ewaldu Taudtovi
- Svědecké protokoly s pozůstalými po popravených a zemřelých:
Marie Čápková
Eliška Svobodová
MUDr. Miloslava Nebeská
Ing. Jaromír Sirotek
Anna Kořínková
Mgr. Věra Tomčíková
Milada Korolková
Růžena Obořilová
Helena Floriánová
MUDr. Miroslava Koláčková
MUDr. Vladimír Berka
Hannach Šimková
Milada Tvrdá
Evženie Bayerová
Pavla Vážná
Libuše Vránová
Ludmila Vacková
Ing. Božena Kaplanová
Antonie Mrkosová
Vlasta Křivá
- Svědecké protokoly bývalých vězňů KT Mauthausen:
JUDr. Pavel Havlík
Antonín Pokorný
Josef Sedlařík
- Zpráva bývalého vězně prof. Zaorala
- Protokoly bývalých příslušníků gestapa:
Richard Schetke
Wilhelm Zimmermann (německy)
Alex Janusch Wandahl (německy)
Jaroslav Pěkný (německy)
Kurt Leischke (německy)
Friedrich Lacina (německy)
Franz Doubek (německy)
- Doklady o rozhodování „stanného soudu“ dne 30. 9. 1941
- - “ - dne 2. 10. 1941
- - “ - dne 22. 12. 1941
- - “ - dne 13. 1. 1942
- - “ - dne 20. 1. 1942
- Dokumentace o případech osob, které byly ve dnech 2. 10. 1941, 22. 12. 1941, 10. 1. 1942 a 19. 1. 1942 „předány“ tajné státní policii
K dokumentům uvedeným ad 2–3 je přiložen jejich oficiální předklad do němčiny.
Originály všech dokumentů jsou uloženy u Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a v odůvodněných případech lze do nich na požádání nahlédnout.
Z bývalých příslušníků gestapa, jejichž protokoly jsou připojeny k tomuto pamětnímu spisu, byli Zimmermann a Wandahl odsunuti po prominutí zbytku trestu do Německé spolkové republiky, Pěkný, Lacina a Daubek do Rakouska. Leischke byl v Československu odsouzen k trestu smrti a popraven. O Schetkem se nepodařilo zjistit bližší údaje.
III.
Z vylíčeného skutkového děje a ze zhodnocení dokumentů uvedených v přecházejících oddílech vyplývá, že Ewald Taudt jako vedoucí oddělení Stapoleitstelle v Brně a jako člen senátu „stanného soudu“ v období výjimečného stavu od 29. 9. 1941 do 20. 1. 1942 se podílel na odsouzení 102 čs. občanů k smrti. Dále se podílel na rozhodnutí o deportaci dalších 132 čs. občanů do koncentračního tábora Mauthausen, kde z nich nejméně 15 zemřelo. „Stanný soud“ za účasti Ewalda Taudta „odsuzoval“ čs. občany, kteří se činnosti, jež jim byla kladena za vinu, dopustili ještě před vyhlášením výjimečného stavu. Další byli odsouzeni za skutky, na které se stanné právo nemohlo vztahovat. Řízení před policejním „stanným soudem“ odporovalo platnému procesnímu právu a bylo vlastně jen masově uplatňovanou formou tzv. Sonderbehandlung.
Činnost všech členů „stanných soudů“ nutno proto posuzovat jako spolupachatelství na vraždách a toto jednání bylo v době spáchání trestné jako zločin vraždy podle býv. trestního zákona č. 117/1852 (býv. rakouský říšský zákoník), jakož i podle později platného československého trestního zákona č. 86 z roku 1950.
Z těchto důvodů je Ewald Taudt stíhán krajským prokurátorem v Brně podle nyní platného čs. trestního práva pro spolupachatelství na trestném činu vraždy podle § 9 odst. 2 a § 219 trestního zákona ČSSR č. 140/1961Sb.
Citovaná usnesení zákona č. 140/1960 Sb. zní:
§ 9
(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.
(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
§ 219
Vražda
Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.
- - - - - - -
Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb. promlčeno. Tento zákon zní:
Z á k o n
ze dne 24. září 1964
§ 1
U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,
které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,
pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,
se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.
§ 2
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
IV.
Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po Ewaldu Taudtovi zavedeno pátrání, které však zůstalo bez výsledku (viz dokumenty ad 1).
V.
Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem odplaty, nýbrž morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že většina dosud nepotrestaných nacistických zločinců žije na území Německé spolkové republiky. Postoj NSR k jejich potrestání je jedním z problémů zatěžujících vztahy mezi NSR a jejími sousedy a bránících vytvoření podmínek pro zmírnění napětí v Evropě.
Trestnost hromadného vyvražďování národů a národnostních skupin a všech válečných zločinů vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody ze dne8. června 1945 o potrestání válečných zločinců a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946a 31. října 1947 o vydávání a potrestání válečných zločinců, jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou například Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, včetně její přílohy Řád pozemní války.
Aby byla zdůrazněna povinnost všech zemí k uplatňování těch norem mezinárodního práva, které mají vztah k odpovědnosti za válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti přijalo Valné shromáždění Organizace spojených národů rezoluce 2338 (XXII) ze dne 19. prosince 1967 a 2391 (XXIII) ze dne 16. listopadu 1968 o potrestání válečných zločinců a osob, které spáchaly zločin proti lidskosti.
Všechna země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, jež mají vztah k odpovědnosti za válečné zločiny. Dodržení této zásady umožňuje též ústava Německé spolkové republiky.
Ze všech uvedených důvodu žádá Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, aby příslušné úřady Německé spolkové republiky převzaly trestní stíhání obviněného Ewalda Taudta a pohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.
V Praze dne 10. prosince 1971
Sekretář Čs. vládní komise
pro stíhání nacistických válečných
zločinců: