Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČSSR

ČS. VLÁDNÍ KOMISE PRO STÍHÁNÍ NACISTICKÝCH VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ

Č. 656/67-K

P a m ě t n í   s p i s

v trestní věci obviněného Wilhelma  N ö l l e h o

Wilhelm N ö l l e, narozen dne 26. ledna 1904 v Brächen (Rheiland, Německá spolková republika), německé národnosti, v současné době neznámé státní příslušnosti, poslední známý pobyt na území Československa do května 1944 v Brně, U botanické zahrady č. 10, v současné době neznámého pobytu.

Bylo zjištěno, že v roce 1936 obdržel hodnost SS Untersturmführer. Podle SS-Dienstaltersliste ze dne 1. 12. 1938 měl již hodnost SS-Hauptsturmführer a byl zařazen ve skupině SD-Hauptamt, z čehož vyplývá příslušnost k tzv. Sicherheitspolizei.

Do okupovaného Československa přišel Nölle v květnu 1941. Před tím byl vedoucím úřadovny gestapa v Trevíru. V Československu se stal šéfem druhé nejdůležitější úřadovny gestapa na území tzv. protektorátu – Stapoleitstelle Brünn, jejíž působnost se vztahovala na celou tehdejší Moravu. Do Brna nastoupil v hodnosti SS-Sturmbannführera a vládního rady, v době svého působení v Brně byl povýšen na SS-Obersturmbannführera. V květnu 1944 byl Nölle přeložen jako velitel (Kommandeur) bezpečnostní policie a SD do Marseilles. Za zbabělost při ústupu z Francie byl udánlivě disciplinárně postižen, zbaven své funkce v Sipo a přeložen na podzim 1944 k Waffen-SS. Další podrobnosti o jeho osobě se nepodařilo zjistit.

II.

Oblast působnosti tzv. Stapoleitstelle Brünn byla z hlediska úkolů nacistického bezpečnostního aparátu velmi důležitá. Obsahovala dvě významné průmyslové oblasti – brněnskou a ostravskou a hraničila na dlouhém úseku se Slovenskem. Je zřejmé, že Nölle byl považován za schopného a nacismu oddaného policejního úředníka, když mu byla svěřena právě tato oblast.

Do doby Nölleho působení v Brně spadají dvě období, kdy teror okupačních orgánů v českých zemích byl obzvláště vystupňován.

Prvé bylo období tzv. civilního výjimečného stavu, který vyhlásil Heydrich při svém nástupu do funkce tzv. „zastupujícího říšského protektora v Č. a M.“. Dne 28. 9. 1941 byl tento stav – prakticky stanné právo – vyhlášen pro obvody tehdejších Oberlandratů Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno. Na základě rozsudků policejních stanných soudů byly pak popravovány stovky čs. občanů. Tyto soudy byly zřízeny dva – při řídících úřadovnách gestapa v Praze a v Brně. Jejich jednotlivým senátům předsedali buď přímo šéfové řídících úřadoven – v Brně tedy Nölle – nebo jimi určení funkcionáři gestapa, zpravidla jejich zástupci nebo náčelníci jednotlivých oddělení. Přísedícími i veřejnými žalobci byli příslušníci Sipo (nejen Gestapa, ale i Kripo) nebo SD. Všichni členové stanných soudů museli mít důstojnickou hodnost SS.

Jedním z prvních opatření Nölleho po zřízení stanného soudu bylo, že nařídil svým podřízeným, aby předložili k projednání před tímto soudem spisy všech osob, které byly zatčeny pro „komunistickou činnost“. To potvrdil ve své výpovědi v roce 1947 býv. kriminální rada gestapa Otto Koslowski, býv. kriminální inspektor Leopold Kadlec v roce 1946 a býv. kriminální zaměstnanec Richard Schetke v témže roce. Bylo to hrubé porušení obecně platné právní zásady, že výjimečný způsob řízení může být použit jen u činů, které byly spáchány po jeho vyhlášení.

Nölle sám předsedal zasedání stanného soudu ve dnech 28. 9. a 30. 9. 1941. Prvního dne byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením 2 čs. občané, druhého dne již 29. Popravy byly provedeny popravčí četou strážního praporu Waffen-SS v tzv. Kounicových kolejích, budově brněnské university, kterou po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 zabralo gestapo. Kromě toho bylo rozhodnutím stanného soudu z 30. 9. 1941 předáno více než 90 čs. občanů tajné státní policii, což znamenalo deportaci do koncentračního tábora, kde mnohé očekávala smrt. Rozsudky stanného soudu proti výše zmíněným čs. občanům jsou připojeny k tomuto pamětnímu spisu, stejně jako hlášení strážního praporu Waffen-SS o jejich popravě. Stejně tak jsou připojeny rozsudky stanného soudu a doklady o smrti některých osob, které byly „předány tajné státní policii“.

V říjnu a listopadu Nölle sám stannému soudu nepředsedal a předsednictvím jednotlivých senátů pověřil svého zástupce vládního radu Dr. Lettowa nebo vládního radu Eberta. Do 19. 11. 1941 bylo stanným soudem v Brně odsouzeno k smrti zastřelením nebo oběšením dalších 11 čs. občanů. Tento počet byl zjištěn z hlášení strážního praporu Waffen-SS o provedených popravách. Obviněný Nölle odpovídá za jejich smrt i v těchto případech. Nehledě k tomu, že nařizoval výkon rozsudku – o tom svědčí stereotypní formulace hlášení strážního praporu Waffen-SS „Auf Anordnung des Vorsitzenden des Standgerichtes Brünn – SS-Sturmbannführer und Regierungsrat Noelle – Wurden am … erschossen“ – ale také rozhodoval o tom, které případy mají jednotlivé senáty stanného soudu projednávat. O tom svědčí výpovědi býv. kriminálního komisaře Kurta Leischkeho a býv. kriminálního tajemníka Ludwiga Pöhla. Bylo tedy tzv. stanné řízení pouhou vnější formalitou, která měla dodat nacistickému teroru zdání legálnosti. Ve skutečnosti bylo o každém rozsudku stanného soudu rozhodnuto již předem.

Obviněný Nölle předsedal stannému soudu ještě 22. 12. 1941, kdy bylo odsouzeno k smrti dalších 32 čs. občanů. Rozsudky z tohoto dne jsou rovněž připojeny k pamětnímu spisu. V tomto případě však odsouzení nebyli zastřeleni v Brně, ale dopraveni k výkonu rozsudku do koncentračního tábora v Mauthausenu. Vyplývá to z formulářů opisu rozsudku, na kterých je předtištěno, že rozsudek má být vykonán v tomto koncentračním táboře. Doklady o smrti těchto osob se nepodařilo opatřit s výjimkou tří – Oldřicha Poura, Antonína Smékala a Eduarda Stratila, o kterých bylo zjištěno, že zemřeli v Mauthausenu dne 7. 5. 1942. Z Mauthausenu se však nevrátil nikdo z nich. K této skupině odsouzených je třeba poznamenat, že při jejím souzení byla porušena – nehledě vůbec k povaze nacistických stanných soudů – i zásada, že stanným soudem mohou být projednány případy, k nimž sice došlo za stanného práva, ale jejichž vyšetřování skončilo až po zrušení stanného práva. V září 1941 nebyl totiž vyhlášen civilní výjimečný stav pro celé území tzv. protektorátu, ale pouze pro okresy spadající do obvodu jmenovitě uvedených Oberlandratů. Byly to Oberlandraty v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové a Kladně (výnos říšského protektora ze dne 28. 9. 1941) a z obvodu Oberlandrata ve Zlíně (dnes Gottwaldov), okres Hodonín, Uherský Brod a Uherské Hradiště (výnos říšského protektora ze dne 1. 10. 1941). Pro obvody některých Oberlandratů výjimečný stav vůbec vyhlášen nebyl. Z obvodu Stapoleitstelle v Brně to byly Oberlandraty v Jihlavě, Kroměříži a v Prostějově. Výnosem říšského protektora ze dne 29. 11. 1941 byl s platností od 1. 2. 1941 zrušen výjimečný stav pro obvody Oberlandratů v Ostravě, Kladně, Hradci Králové, Olomouci a Zlíně. Z obvodu Stapoleitstelle v Brně zůstával tedy civilní výjimečný stav od 1. 12. 1941 v platnosti jen pro obvod Oberlandrata v Brně. Přesto mezi osobami, které byly pod předsednictvím Nölleho dne 22. 12. 1941 odsouzeny k smrti, bylo pouze 5 (z celkového počtu 32), které i podle nacistických předpisů mohly být souzeny ve stanném řízení, protože se dopustily své činnosti v Brně. O třech osobách nemohlo být zjištěno, kde se činnosti vlastně dopustily, protože neměly trvalé bydliště. Ostatních 24 bylo z okresů, kde výjimečný stav buď vůbec vyhlášen nebyl, nebo kde byl v době jejich odsouzení již zrušen.

V Brně, kde výjimečný stav trval, resp. v obvodu brněnského Oberlandrata měli bydliště Dr. Mirko Svozil, Arnošt Špidla, Tomáš Lisa, Karel Moravus a Josef Procházka. Bydliště nebylo zjištěno u Rudolfa Koloničného, Josefa Lejska a Viléma Janoty. Jan Adámek, Jan Beneš, Josef Švagera, Ladislav Špidla, František Pavličík, Jaroslav Podzemní, Antontín Rait a Theodor Sahánek měli bydliště v obvodu Oberlandrata v Kroměříži, pro který výjimečný stav v roce 1941 vůbec vyhlášený nebyl. Podobně je tomu u Jana Restela, který bydlel v obvodu Oberlandrata v Jihlavě, kde rovněž nebyl výjimečný stav vyhlášen. Florian Bajer, Eduard Janošec, Václav Rybníček a Antonín Smékal měli bydliště v obvodu Oberlandrata v Ostravě, Jaroslav Stratil, Josef Riedl, Rudolf Smutek, Bohumil Zedníček, Oldřich Pour, František Kozupek, Bohuslav Němec a Josef Vodička v obvodu Oberlandrata v Olomouci, Antonín Kos, Jakub Zaoral a Eduard Stratil v obvodu Oberlandrata ve Zlíně. Ve všech těchto naposledy jmenovaných obvodech byl výjimečný stav zrušen dnem 1. 12. 1941.

Druhé období nastalo koncem května 1942, když byl po útoku na SS-Obergruppenführera Heydricha opětně vyhlášen civilní výjimečný stav, tentokráte pro celé území tzv. Protektorátu. Stanný soud v Brně pod předsednictvím Nölleho znovu zahájil činnost a počet jeho senátů byl rozšířen. Předsedali jim opět zástupci Nölleho nebo náčelníci jednotlivých oddělení Stapoleitstelle. Také složení přísedících bylo obdobné jako v roce 1941. Počet odsouzených byl však daleko vyšší. Podle dálnopisné zprávy, kterou Nölle posílal dne 3. 9. 1942 K. H. Frankovi jako vyššímu vedoucímu SS a policie, bylo v době od 27. 5. do 3. 7. 1942 odsouzeno stanným soudem v Brně k smrti 397 osob a z nich 395 ihned popraveno. Při vyšetřování se nepodařilo opatřit doklady o smrti 295 osob.

I v období výjimečného stavu v roce 1942 Nölle rozhodoval o tom, které případy mají být stanným soudem projednány. Rovněž při vyhlášení výjimečného stavu nařídil, aby stannému soudu byly předány spisy některých osob, které byly zatčeny již dlouho před tím.

Výpovědi některých bývalých příslušníků gestapa svědčí o tom, jak byly vybírány osoby, jež měly být postaveny před stanný soud. Býv. kriminální komisař Kurt Leischke vypověděl, že v období druhého výjimečného stavu bylo stanným soudem odsouzeno jen velmi málo osob, zatčených pro ilegální činnost, protože v době vyhlášení  výjimečného stavu nebyly jejich případy zpracovány. Za to však BdS Praha dal pokyn k shromáždění materiálů proti tzv. destruktivním inteligentům, kteří měli být souzeni stannými soudy. Nešlo o nic jiného, než pod záminkou odplaty za útok na Heydricha vyvraždit českou inteligenci. Ačkoliv brněnská řídící úřadovna gestapa podle výpovědi Leischkeho žádné poznatky v tomto směru neměla, dal Nölle příkaz k provedení domovních prohlídek a zatčení některých představitelů české inteligence. Tuto skutečnost potvrzuje také býv. kriminální zaměstnance Richard Schetke, který uvedl, že se Nölleho příkaz týkal všech českých veřejně činných osob, které gestapo považovalo za státně nespolehlivé. Leischke v této souvislosti uvedl případy ředitele moravského svazu zemědělských a lesnických družstev Františka Wenzela a předsedy okresního soudu v Tišnově Dr. Miloslava Fibicha. Oba byli zatčeni z podnětu SD. Přitom jim byly kladeny za vinu činy, které ani nemohly mít nic společného s výjimečným stavem. Wenzel byl obviňován, že se stavěl proti reorganizaci zemědělského družstevnictví a že poškodil finančně vkladatele z pohraničního území, okupovaného na podzim 1938 nacisty. Leischke, který Wenzelův případ vyšetřoval, předložil výsledky vyšetřování Nöllemu bez zaujetí stanoviska. Nölle případ projednal u BdS v Praze, po projednání jej předal stannému soudu, a Wenzel byl odsouzen k smrti. Doklad o jeho smrti je připojen mezi úmrtními listy obětí 2. výjimečného stavu. Dr. Miloslav Fibich byl zatčen podle výpovědi Leischkeho z toho důvodu, že se stavěl proti poněmčování akcí v místě svého bydliště. Případ byl postupně zpracováván dvěma referenty gestapa, kriminálním tajemníkem Franzem Aschauerem a kriminálním komisařem Wilhelmem Walchem. Oba nezávisle na sobě došli k závěru, že obvinění není prokázáno a že udání proti Dr. Fibichovi bylo pravděpodobně motivováno osobní mstou. Navrhovali proto, aby Dr. Fibich nebyl postaven před stanný soud. Leischke jako jejich představený s návrhem souhlasil a předložil jej Nöllemu. Nölle však přesto rozhodl s odůvodněním – podle Leischkeho – že je přesvědčen o Fibichově vině, i když objektivní znaky skutkové podstaty chybí. Dr. Fibich byl pak stanným soudem odsouzen k smrti a popraven. Fotokopie rozsudku a úmrtního listu jsou připojeny v příloze. K tomuto případu je nutno poznamenat, že Aschauer, který svůj nesouhlas s rozhodnutím svého představeného v tomto případě otevřeně vyjádřil, byl suspendován a odveden ke službě ve východních okupovaných zemích.

Výpověď svědka Josefa Brůže svědčí o tom, že některé případy projednával stanný soud v nepřítomnosti obviněných. Svědek sám byl stanným soudem „předán tajné státní policii“ a deportován do koncentračního tábora. O tomto rozhodnutí se však dověděl až při vyšetřování v roce 1967. Svědek Rudolf Halama pak poznal na fotografii Nölleho jako muže, který dne 30. 9. 1941 předsedal stannému soudu, jímž byl svědek „předán tajné státní policii“.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá zcela jednoznačně, že tzv. stanné soudy, které působily v období civilního výjimečného stavu na území okupovaného Československa, byly institucí, která svým složením i činností odporovala dokonce i tehdy platným zásadám německého trestního práva hmotného i procesního. Nešlo o soudní řízení v pravém slova smyslu, fakticky se jednalo o tzv. Sonderbehandlung s tím rozdílem, že toto opatření bylo zejména v roce 1942 uplatňováno a že rozhodování o něm bylo decentralizováno na nižší instance.

Obviněný Nölle ze své pravomoci šéfa řídící úřadovny gestapa rozhodoval také o povolování tzv. zostřených výslechů, tj. fyzickým násilím. V případech, kdy byl zostřený výslech proveden bez jeho předchozího vědomí, dával k němu souhlas dodatečný. O tom vypovídal býv. kriminální rada Otto Koslowski. Zostřené výslechy byly takové povahy, že mnohdy skončily smrtí vyslýchaného. Tak v roce 1943 zemřel na následky zostřeného výslechu zatčený komunista Josef Rerych, který podle názorů vyslýchajících neodpovídal uspokojivě na jejich dotazy, to znamená odpíral prozradit další osoby. Jako důvod jeho smrti byla uvedena srdeční slabost, v důsledku které prý nevydržel týrání, z výpovědi býv. vrchního kriminálního tajemníka Leopolda Eibela však vyplývá, že týrání bylo způsobilé usmrtit i člověka jinak zdravého. Podle doznání býv. kriminálního rady Koslowského rozhodoval v tomto případě o povolení výslechu on sám. Je však nepochybné, že o tom alespoň dodatečně informoval Nölleho, protože o dodatečném souhlasu Nölleho v jiných případech sám vypovídal. Případ Josefa Rerycha nebyl v praxi brněnského gestapa ojedinělý. Potvrzuje to na příklad výpověď býv. zaměstnance pohřebního ústavu v Brně Jana Matouška, který se odvážení mrtvol ubitých vyšetřovanců v několika případech zúčastnil. I když Nölle sám při zostřeném výslechu nikoho neubil, jako představený však odpovídá i za takové jednání svých podřízených, k němuž dával souhlas. Zpravidla málokterý z vedoucích úředníků gestapa sám používal násilí proti vyšetřovaným, Nölle však byl jednou z takových výjimek. Svědčí o tom výpověď bývalého vězně Ferdinanda Píly, kterého Nölle udeřil do obličeje a krvavě zranil. Z výpovědi vyplývá, že se tak nestalo při výslechu, ale ještě před výslechem, bez jakéhokoliv důvodu, zřejmě jen proto, aby Píla byl zastrašen a psychicky zlomen ještě dříve, než výslech započne.

V noci na 1. 9. 1943 došlo v obvodu pobočné úřadovny gestapa v Ostravě blíže železniční stanice Lískovec u Frýdku-Místku k vykolejení nákladního vlaku, které bylo způsobeno třaskavinovou náloží. Ačkoliv se gestapu nepodařilo pachatele zjistit, byla provedena řada zatčení. Nikdo ze zatčených neměl prokazatelně s vykolejením vlaku nic společného, i když mezi nimi byly osoby, po kterých gestapo pátralo z jiného důvodu. Nölle však rozhodl, aby pět zatčených bylo pro výstrahu u železniční trati v Lískovci oběšeno. K tomuto kroku si vyžádal souhlas tehdejšího BdS v Praze, SS-Standartenführera a plukovníka policie Dr. Weinmanna. Dne 3. 9. 1943 byli skutečně v Lískovci oběšeni Josef Lichnovský, Zdeněk Žáček, Jan Ermis, Josef Drozd a Bohumil Janáček. Vyhlášku o jejich popravě podepsal Nölle osobně. O okolnostech tohoto případu vypovídají Magdalena Siwá, býv. písařka ostravského gestapa a býv. komisař Anton Mondorf. Oba tvrdí, že iniciativa vyšla od Koslowského, který tehdy řídil zatýkací akci, Koslowski sám však vypověděl, že k popravě došlo na příkaz Nölleho. Jestliže byl k popravě vyžadován souhlas BdS, musel je vyžádat Nölle, Koslowski sám ho jako podřízený učinit nemohl. Podle Mondorfa byl Nölle sám také popravě přítomen. O způsobu vyšetřování a provedení popravy vypovídají svědci Theobald Zimmermann, býv. výpravčí ve stanici Lískovec, Valentin Kartousek, býv. okresní velitel protektorátního četnictva v Místku a svědci Andělín Lukovský a Viktor Pokluda.

Popsaný skutkový stav je prokazován následujícími svědeckými protokoly nebo notářsky ověřenými fotokopiemi dokumentů:

1. protokol o výslechu Jana Součka z 29. 3. 1966
2. protokol o výslechu Jana Matouška z 5. 4. 1966
3. protokol o výslechu Josefa Volavky z 8. 4. 1966
4. protokol o výslechu Emila Šimečka z 9. 4. 1966
5. protokol o výslechu Josefa Brůži z 24. 3. 1967
6. protokol o výslechu Rudolfa Halamy z 24. 3. 1967
7. protokol o výslechu Theobalda Zimmermanna z 28. 3. 1967
8. protokol o výslechu Valentina Kartouska z 29. 3. 1967
9. protokol o výslechu Roberta Jurkowskiho z 18. 4. 1967
10. protokol o výslechu Otty Koslowskiho (německy)
11. protokol o výslechu Kurta Leischkeho (německy)
12. protokol o výslechu Leopolda Kadlece (německy)
13. protokol o výslechu Richarda Schetkeho
14. protokol o výslechu Ludwiga Pöhla (německy)
15. protokol o výslechu Leopolda Eibela
16. protokol o výslechu Anton Mondorfa (německy)
17. protokol o výslechu Ferdinanda Píly
18. protokol o výslechu Franze Aschauera (německy)
19. protokol o výslechu Wilhelma Walcha (německy)
20. protokol o výslechu Andělína Lukovského
21. protokol o výslechu Viktora Pokludy
22. protokol o výslechu Magdaleny Siwé
23. potvrzení o zpopelnění Josefa Lichnovského a dalších osob, popravených v Lískovci dne 3. 9. 1943
24. vyhláška o popravě Josefa Lichnovského a dalších osob (německy)
25. rozsudek stanného soudu ve věci Dr. Miloslava Fibicha (německy)
26. Dienstalterliste der SS der NSDAP (německy)
27. Cental registry of war criminals – Wanted list – Part II (anglicky)
28. rozsudky smrti, vynesené stanným soudem za předsednictví Nölleho ve dnech 28. a 30. 9. 1941 (německy)
29. denní hlášení o činnosti stanného soudu z 11. 10. 1941 (německy)
30. hlášení strážního praporu Waffen-SS o provedených popravách v období civilního výjimečného stavu 1941 (německy)
31. doklady o smrti osob, odsouzených stanným soudem ve dnech 28. a 30. 9. 1941 (německy)
32. seznam osob, popravených v období civilního výjimečného stavu v roce 1941 v Brně – doklady o smrti připojeny na filmovém negativu (německy)
33. rozsudky smrti vynesené stanným soudem za předsednictví Nölleho dne 22. 12. 1941 (německy)
34. rozsudky stanného soudu za předsednictví Nölleho o předání tajné státní policii a doklady o smrti odsouzených osob (německy)
35. dálnopisná zpráva Nölleho  K. H. Frankovi o činnosti stanného soudu v roce 1942 (německy)
36. dálnopis gestapa v Brně ze dne 26. 3. 1944 (viz odst. IV)
37. doklady o smrti osob popravených v roce 1942
38. fotografická dokumentace.

K dokumentům č. 1–9, 13, 15, 17, 20–23 je zároveň připojen jejich úřední překlad do němčiny.

Originály dokumentů připojených k tomuto pamětnímu spisu jsou uloženy u ministerstva spravedlnosti – Čs. vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v Praze a je možno do nich na požádání nahlédnout.

Svědci uvedení pod č. 14, 18 a 19 byli po odpykání trestu v Československu odsunuti do Rakouska. Kromě toho do NSR odešli po propuštění z trestu býv. příslušníci brněnského gestapa Alex Wandahl, nar. 14. 8. 1906 a Josef Holzbauer, nar. 8. 9. 1911, které je rovněž možno vyslechnout jako svědky.

III.

Z vylíčených skutečností, doložených dokumenty přiloženými k tomuto pamětnímu spisu vyplývá, že Wilhelm Nölle jako šéf řídící úřadovny gestapa a zejména jako předseda tzv. stanného soudu v letech 1941 a 1942, nařídil nebo dal podnět nebo souhlas k zavraždění více než 500 čs. občanů, a to buď ve formě rozhodnutí tzv. stanného soudu, tzv. odvetného opatření nebo souhlasu k tzv. zostřenému výslechu. Při tom byli čs. občané v mnoha případech vražděni jen na základě pouhého podezření pro skutky, kterých se nedopustili, resp. pro skutky, na které ani nacistické trestní právo nestanovilo trest smrti (případ Dr. Fibicha a Wenzela). Ve všech případech pak bylo rozhodováno v rozporu i s tehdy platným procesním právem. Proto je nutno všechny skutky Nölleho považovat za zosnování a organizování vražd.

Uvedené skutky byly v době spáchání trestné jako zločin vraždy podle tehdy platného trestního zákona č. 117 (býv. rakouský říšský zákoník) a později i podle československého trestního zákona č. 86 z roku 1950.

Proto je Wilhelm Nölle stíhán generálním prokurátorem ČSSR podle ní platného čs. trestního páva – pro účast na trestném činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 219 trestního zákona ČSSR č. 140/1961 Sb.

§ 10

1. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně

a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),

b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),

c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

(2) Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.

§ 219

Vražda

Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti.

Trestní stíhání tohoto trestného činu není v ČSSR s ohledem na zákon č. 184/1964 Sb. promlčeno. Tento zákon zní:

Z á k o n

ze dne 24. září 1964

§ 1

U trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných v době od 21. května 1938 do 31. prosince 1946 (v době zvýšeného ohrožení republiky) válečnými zločinci nebo jejich pomahači ve prospěch nebo ve službách okupantů,

které jsou trestnými činy podle zákona č. 140 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 a byly i trestnými činy podle zákonů platných v době jejich spáchání i zákonů pozdějších,

pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později,

se nepromlčuje ani trestní stíhání ani výkon trestu.

§ 2

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

IV.

V průběhu vyšetřování trestné činnosti Wilhelma Nölleho byly zjištěny skutečnosti odůvodňující podezření, že Nölle se dopustil ještě dalších zločinů proti lidskosti. Svědčí o tom dálnopis řídící úřadovny v Brně ze dne 26. 3. 1944 všem podřízeným úřadovnám, který je podepsán Nöllem (připojen jako dokument 36). Tento dálnopis obsahuje pokyny o deportování všech Židů maďarské státní příslušnosti z tehdejší Moravy do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Vzhledem k době, kdy byly tyto pokyny dány, je jisté, že Nölle věděl o tom, že jde o opatření tzv. konečného řešení židovské otázky, a že deportované osoby očekává v koncentračním táboře smrt.

V.

Po skončení druhé světové války a obnovení činnosti řádných československých justičních orgánů bylo po Wilhelmu Nöllem pátráno. Byl také uveden v seznamech osob, hledaných spojeneckými orgány pro válečné zločiny (viz dokument č. 27). Pátrání však bylo bezvýsledné.

VI.

Nacisté se v době druhé světové války dopustili nesmírných zločinů proti národům zemí, jež byly dočasně okupovány hitlerovskými vojsky. Potrestání nacistických válečných zločinců, kteří nesou za všechny tyto zločiny proti lidskosti odpovědnost, není aktem odplaty, nýbrž morálním a právním požadavkem států, které byly dočasně pod nacistickou mocí. Je skutečností, že většina dosud nepotrestaných nacistických válečných zločinců žije na území Německé spolkové republiky. Postoj NSR k jejich potrestání je jedním z problémů zatěžujících vztahy mezi NSR a jejími sousedy a bránících vytvoření podmínek pro zmírnění napětí v Evropě.

Trestnost hromadného vyhlazování národů a národnostních skupin všech ostatních válečných zločinců vyplývá jednak ze všeobecných zásad mezinárodního práva, zejména Londýnské dohody ze dne 8. června 1945, o potrestání válečných zločinců, a rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 13. února 1946 a ze dne 31. října 1947, o vydávání a potrestání válečných zločinců, jednak ze speciálních ustanovení, jakými jsou např. Deklarace o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, včetně její přílohy Řád pozemní války.

Všechny země jsou proto povinny uplatnit příslušné normy mezinárodního práva, mající vztah k odpovědnosti za válečné zločiny. Dodržení této zásady umožňuje též ústava Německé spolkové republiky (Grundgesetz, Art. 25 a 139).

Ze všech uvedených důvodů žádá ministerstvo spravedlnosti Československé socialistické republiky, aby příslušné úřady Německé spolkové republiky převzaly trestní stíhání obviněného Wilhelma Nölleho a pohnaly ho za prokázané zločiny proti lidskosti k trestní odpovědnosti.

V Praze dne 20. října 1967

                                                                    Tajemník Čs. vládní komise

                                                                pro stíhání nacistických válečných        

zločinců: