Válečný hrdina František Horák (1916–1970)
Rodinné i pracovní prostředí mu ukázalo, kam vlastně patří. Jaké je jeho místo ve společnosti. Bylo mu jasné, že chce žít lépe, věděl, že se k tomu musí propracovat, a věřil, že to jde. Již před válkou rozvážel letáky s texty, které by se nikdy na stránky novin nedostaly. Když se blížila válka, byl na vojně, v době okupace republiky byl ještě u svého pluku. To již věděl, co bude dělat, jen nevěděl jak. Na poslední chvíli před záborem kasáren poškodil několik letadel. Přece je nevydá wehrmachtu! Naše letadla, která měla bránit demokratickou republiku!
Tak se zařadil k těm vlastencům, kteří se dali na cestu odboje proti nacistické mašinerii. Ta ho odvedla z rodné vlasti na severovýchod, avšak válečná fronta ho předběhla natolik, že musel zůstat v týlu hitlerovských armád. A tak zůstal u partyzánů v rudňanském lese v Logoňském okrese v Bělorusku. Tam mu začali říkat Franc. Urputně se pouštěl do bojů s mimořádnou mírou statečnosti. Bývalý velitel spojených partyzánských jednotek v okolí Minska, Hrdina Sovětského svazu R. N. Mačulskij, v později napsané knize mj. o Francovi napsal: „Energický, nebojácný Čech přišel partyzánům vhod. Sám v bojích zneškodnil desítky fašistů, zapálil vojenská auta anebo jako kořistní je přivezl k potřebám oddílu. Tak se nakonec stal velitelem oddílu Spartak.“ V roce 1944 měl oddíl již několik set bojovníků, a dokonce kontroloval značné území a hlavně chránil obyvatelstvo před zvůlí fašistů. Protiakce německých vojsk dokázali zneutralizovat a úspěšně jim unikali. Výbornou bojovou taktikou ničili nepřátelská vojska a v jejich řadách vzbuzovali oprávněný strach.
Po osvobození Minska Rudou armádou oblékl Franc československou uniformu a v hodnosti nadporučíka velel samostatnému praporu samopalníků. Prošel Duklou a byl mezi prvními vojáky, kteří vstoupili na naše území. Těšil se domů na Slovácko, avšak vojenský osud mu na domácí půdě příliš nepřál. Protitanková mina mu na dlouho zasáhla do života. Začal boj s časem, boj o jeho život. Letadlo ho dopravilo do Oděsy, kde několik měsíců zápasil nejdříve se zraněním a nakonec bojoval i o svůj zrak, když ho sem přivezli téměř slepého. Silná vůle a houževnatost syna Slovácka však zvítězila.
Vrátil se sice domů jako invalida, ale žil. Žil dál vlasteneckou prací. Byl skromný a ostýchavý, nerad se chlubil svými bojovými úspěchy… a vyznamenání si připnul, jen když musel vydržet pózu na fotografii, která byla umístěna na výstavě o protifašistickém odboji.
Náhlá tragická nehoda v roce 1970 však předčasně zastavila jeho pozemské kroky. Už 52 let odpočívá na hodonínském hřbitově. V jeho domovině odvál čas jeho statečné činy, které nám věnoval pro život v osvobozené vlasti. V dalekém Bělorusku visí jeho portrét v minském muzeu mezi hrdiny Velké vlastenecké války. Každoročně si při výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou připomínáme ty, kteří bojovali za naši svobodu a nemůžeme nevzpomenout i našeho válečného hrdiny Františka Horáka. Vzpomínáme i na třicet padlých rudoarmějců, kterým vyhasl život při osvobozování Svatobořic-Mistřína. I oni měli své životní touhy a plány. Příběhy Františka Horáka by byly i na knihu, kterou by si jeho výjimečná válečná, ale i statečná životní pouť nepochybně zasloužila.
JUDr. Jan Kux, ČsOL Brno
