Český svaz protifašistických bojovníků, z. s.

Jsem si vědoma toho, že údaje zatím známých pramenů jsou pouze dílčí a mnohdy rozporuplné, ovšem postačují k tomu, aby upozornily, že tzv. schindlerovská legenda nestojí na příliš pevných základech, opírá se o ne vždy zcela seriózní a pravdivá tvrzení. Zůstává ještě mnoho otázek, které nelze zodpovědět zcela jednoznačně a uspokojivě. Ve svém příspěvku se věnuji těmto okruhům problémů a otázek:

1. Schindler a abwehr.

2. Zřídil příslušník abwehru pro židovské vězně fingovaný tábor?

3. Existoval Schindlerův seznam?

4. Kdo mohl mít zájem na rozšíření legendy a účelovém výkladu událostí?

1. Schindler a abwehr

Oskar Schindler, narozený roku 1908 ve Svitavách, pracoval pro německé vojenské zpravodajství (abwehr) od poloviny 30. let a pro tuto činnost byl zatčen 18. července 1938. Zachoval se výslechový protokol pořízený na policejním ředitelství v Brně, kde se Schindler ke své protistátní činnosti přiznal. Podle vlastního vyjádření se dal do služeb cizího státu, aby získal peníze, a podával abwehru zprávy o skutečnostech a opatřeních, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky. [2]

Oznámení z 28. 7. 1938 o zatčení Oskara Schindlera pro vojenskou zradu (Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Krajský soud Olomouc, spis TK XVI 1733/38)

Vzhledem k mnichovským událostem již nebyl odsouzen a byl předán na území, které připadlo Německu. Vrátil se do rodných Svitav a podle členské karty NSDAP se už 1. listopadu

1938 přihlásil do strany, ale zaregistrován byl teprve 10. února 1939 pod členským číslem 6 421 477. [3]

Členská karta NSDAP Oskara Schindlera (Bundesarchiv Berlin Ast Zehlendorf. Též ABS, sign. Z-705 a Národní archiv, fond Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, spis O. Schindlera.). Členská karta NSDAP Oskara Schindlera (Bundesarchiv Berlin Ast Zehlendorf. Též ABS, sign. Z-705 a Národní archiv, fond Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, spis O. Schindlera.)

 Zřejmě si neopomněl vyřídit účet se svitavským strážníkem německé národnosti Rudolfem Huschkou, který měl zásluhu na Schindlerově zatčení. Podle šetření Krajské správy ministerstva vnitra v Hradci Králové provedeného mezi našimi občany německé národnosti na jaře roku 1966 bylo zjištěno, že „bylo známo, že Schindler pracuje pro německou výzvědnou službu, oznámil ho čs. úřadům. Po zabrání tzv. Sudet byl pak strážník Huschka zatčen a vězněn v Opavě, kde měl být i popraven. Údaje však nikdo nemůže potvrdit.“ [4] Místní lidé si „zmizení“ Rudolfa Huschky mohli pamatovat, o jeho zatčení a snad i popravě se zřejmě mezi Němci povídalo. V Zemském archivu v Opavě se bohužel příslušné dokumenty z období okupace nedochovaly, protože je nacisté ještě před koncem války stačili zlikvidovat, resp. shořely v závěrečných bojích při osvobozování Opavy. Doklady o Schindlerově zavinění smrti Rudolfa Huschky tedy neexistují, ovšem podezření je zde na místě. [5]

Ze Svitav odešel Schindler do Moravské Ostravy, kde působil zpočátku jako civilní zaměstnanec abwehru v Opavě, potom byl agentem Abwehrstelle (Ast) Ostrava. Při výslechu v roce 1945 Alois Polanský, do července 1939 řidič Abwehrstelle (Ast) Ostrava a od srpna u sicherheitsdienstu (SD) Ostrava, uvedl: „Pamatuji si, že proti Polsku s námi nejvíce pracovali následující: 1. Oskar Schindler,… „Jest mi o něm známo, že byl velmi schopný a měl od úřadovny měsíční plat jako konfident. Často jsem o něm slyšel od důstojníků Ast chválu. Viděl jsem, že se Schindler vícekrát setkal s důstojníky Ast (por. Görgey a Lang), slyšel jsem sám, že těmto sděloval zprávy o vojenské situaci v ČSR, viděl jsem často, že těmto důstojníkům odevzdával různé písemnosti, balíky a jiná zavazadla. Byl nasazován na zvláště choulostivé a nebezpečné případy… Za svoje zásluhy byl několikrát odměněn, vím, že dostal z Berlína auto a jiné cenné věci.“ [6] Auto bývalo osobním darem Adolfa Hitlera nositelům Zlatého odznaku NSDAP, jímž se údajně pyšnil i Schindler. Zlatý odznak NSDAP byl oficiálně nazýván Das Goldene Ehrenzeichen der NSDAP a na základě rozhodnutí Adolfa Hitlera mohl být propůjčen příslušníkům NSDAP, kteří měli členské číslo nižší než 100 000 a patřili tedy k tzv. „starým bojovníkům“ a od vstupu do strany v ní byli nepřetržitě, což se ale na Schindlera nevztahuje. Hitler toto vyznamenání mohl propůjčit také „za zásluhy o národ a Říši“. [7] O tom, zda Schindler byl nositelem tohoto odznaku, by ovšem musel existovat zápis v jeho členské kartě NSDAP, avšak není tomu tak. Oskar Schindler nebyl nositelem Zlatého odznaku NSDAP, i když se mnohdy tvrdí opak.

Na severní Moravě a ve Slezsku, především přímo na Ostravsku, Schindler jako agent nacistického abwehru aktivně pomáhal rozbíjet Československo, podílel se na přípravě okupace zbytku republiky i na přípravě válečného vpádu do Polska.

Nové skutečnosti a fakta o činnosti Oskara Schindlera v letech 1938–1939 zjistil historik prof. PhDr. Mečislav Borák, CSc.; své poznatky využil mimo jiné ve scénáři a odborné spolupráci na dokumentárním filmu České televize Ostrava z roku 1999 Zatykač na Oskara Schindlera a v roce 2003 byl ve sborníku Ostrava, číslo 21, publikován jeho článek Oskar Schindler ve službách abwehru na Ostravsku. Profesor Borák na základě výpovědí Schindlerových spolupracovníků uvedl místa jeho kontaktů i některé jeho agenty. Svědecky je doložena Schindlerova účast na zprostředkování výzbroje a výstroje diverzantů včetně zajištění československých uniforem pro hlídkovou činnost na důležitých místech Ostravska během vpádu nacistů 14. března 1939.

Právě toto období Schindlerova života mělo zásadní význam pro jeho pozdější kariéru, protože činností pro abwehr získal cenné kontakty a vydobyl si zásluhy, na kterých mohl stavět. A po válce to vedlo k tomu, že Československo i Polsko zařadily Schindlera na seznam hledaných válečných zločinců. Orgány Státní bezpečnosti v Ostravě pořídily evidenci válečných zločinců k 22. červnu 1946, kde na straně 132 je uveden pod pořadovým číslem dvě Oskar Schindler. [8] Na Schindlera bylo vypracováno trestní oznámení k Mimořádnému lidovému soudu v Ostravě. Ovšem vzhledem k neznámému Schindlerovu pobytu bylo v prosinci 1946 trestní řízení přerušeno do doby, než bude dopaden a bude tak možno v řízení pokračovat.

Po válce po Oskaru Schindlerovi pátraly československé i polské orgány. Opis výpisu z karty Oskara Schindlera č. j. 6784 (ABS, sign. 319-2-29.)

V následujících letech pátrání po Schindlerovi nebylo přerušeno, o čemž svědčí zprávy uložené v archivu Ministerstva vnitra v Praze. Zločiny, z nichž byl Schindler podezřelý, byly totiž velice závažné a podle retribučního dekretu mu hrozil těžký žalář až na doživotí nebo smrt.

Dopaden a souzen nebyl. Přesto, že mu v jeho rodných Svitavách odhalili v roce 1996 pamětní desku a v roce 2007 zařazen mezi významné osobnosti Pardubického kraje, zůstává fakticky Oskar Schindler nedopadeným válečným zločincem, který zahájil svoji kariéru špiona úklady o republiku, měl podíl na jejím rozbití i na okupaci jejího zbytku 15. března 1939. V té době už zaměřila německá zpravodajská služba svoji činnost proti Polsku a vykonával ji i Schindler, jak potvrzují poválečné výpovědi dopadených nacistů. V létě 1939 projevovala o Schindlera zájem polská zpravodajská služba, jak dokládají dokumenty uložené v Moravském zemském archivu v Brně. [9]

Po vypuknutí války s Polskem Schindler práci pro Canarise neukončil, ba naopak. Měl stále byt v Moravské Ostravě, i když na podzim 1939 přesídlil do okupovaného Krakova.

Podle vyjádření jednoho z vězňů, kteří se dožili konce války v pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci, Michaela Garde, „Schindler nepřijel do Krakova proto, aby toto město obdivoval, ale proto, aby zde něčeho dosáhl, něčeho, co by prokázalo jeho příslušnost k nadřazenému národu. Je to přece obsazená země a z toho se už dá něco vytěžit. Tohle je velmi důležité vědět, protože on nepřišel do Krakova s předsevzetím: Já budu zachraňovat Židy. Nepřišel jako svatý, ale naopak, zcela naopak.“ [10] Polský novinář Janusz Roszko v novinách Dziennik Polski 13. května 1994 napsal, že Schindler přišel do Krakova 6. září 1939, [11] tedy současně s německou okupační armádou. Možná, že to bylo o pár dní později. Ovšem do obsazených měst se v patách wehrmachtu nehrnuli němečtí podnikatelé prahnoucí po zbohatnutí, ale vtrhli tam příslušníci gestapa a abwehru.

V Krakově jedenatřicetiletý Schindler arizoval továrnu po židovských majitelích, kde kromě Poláků byli nasazeni na práci i židovští vězni – s některými z nich udržoval kontakty. Z předválečné doby se znal například s krakovským obchodníkem, který bydlel v blízkosti vojenské nemocnice – Schindler tak mohl snadno spojit zájem o obchod i se získáváním informací, které zajímaly abwehr v období příprav útoku proti Polsku. O tehdejší Schindlerově práci v abwehru existují pouze nepřímé důkazy, například v písemnostech brněnského gestapa a svědectví pamětníků.

Schindler nebyl patrně jen agentem řadovým, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že byl blízko tajných jednání o záchranu maďarských židů v roce 1944, kdy o jejich výměně – například za nákladní auta a suroviny – jednali v Maďarsku Himmlerovi zástupci s představiteli židovských organizací. Schindler několikrát navštívil Maďarsko [12] a setkal se mimo jiné s předním činitelem židovských organizací v Budapešti dr. Rudolfem Kastnerem, který se vyjednávání s Himmlerovými zástupci účastnil. Nacisté hráli složitou hru, jejímž motivem bylo získat alibi pro poválečnou dobu. Neúspěšně se pokoušeli jednat v Turecku se západními Spojenci o separátním míru. V blíže neurčenou dobu podnikl cestu do Turecka také Schindler, a to na diplomatický pas [13] – sotva tam jel na turistický výlet, spíše to bylo v souvislosti s Himmlerovými plány.

Zpravodajské služby vedly svoji válku, jejím vojákem byl i Oskar Schindler, který nepromluvil ani po válce (tehdy alibisticky hovořil a psal jen o svých údajných zásluhách na záchraně židů), němé jsou i příslušné archivy.

2. Zřídil příslušník abwehru pro židovské vězně fingovaný tábor?

Ti, kteří s vděčností uctívají Schindlera, považují za akt své záchrany právě přemístění továrny a vězeňských pracovníků z Krakova do Brněnce u Svitav, kde pro ně údajně zřídil „fingovaný tábor“.

 Důvodem stěhování továrny do Brněnce, když se v Polsku nebezpečně blížila fronta, ovšem nebyla pro Schindlera záchrana židů, ale záchrana pozice fabrikanta. Židé byli v roce 1944 levnou a nezastupitelnou pracovní silou. Svědectví přeživších vězňů dokazují, že na stranu života otevírala cestu nejen pracovní schopnost, ale také obrovskými úplatky získaná pozice prominenta.

Již od února 1944 pracovalo v Brněnci vězeňské komando na budování tábora, který byl jednou z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen, jež byly zřizovány na území tzv. Sudet od roku 1942. V průběhu roku 1944 jich zde vzniklo 14 a brněnecká pobočka byla jednou z nich. Schindler údajně „svým“ židům řekl v létě 1944, že se rozhodl zachránit je a přestěhovat proto svou továrnu. Po válce to tvrdil i samotný Schindler, ovšem důvod stěhování uvedl jiný: „Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojního inspektorátu příkaz k přestěhování svého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků. S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam.“ [14] 

V té době se na území Říšské župy Sudety stěhovaly i jiné zbrojní podniky, a to i z bombardovaných německých měst. Přímo do Brněnce tak byla přestěhována zbrojní továrna MEWA ze Stuttgartu, ale pracovala v ní necelá stovka dělníků – o ty totiž byla v Sudetech nouze. Nejsnadnějším řešením byla nejlevnější pracovní síla – vězni. Už v roce 1944 německé úřady plánovaly zvětšení pobočky gross-rosenského tábora v Brněnci do počtu 2200 vězňů (z nich mělo být 1400 žen a 800 mužů), jak potvrzuje dopis velitelství KT Gross-Rosen z 18. listopadu 1944, který je uložen v muzeu tohoto koncentračního tábora ve Walbrzychu. [15] První z nich byli převezeni z likvidovaného plašovského tábora (s karanténou v Gross-Rosenu a Osvětimi) a mezi nimi byli i někteří vězni, kteří dosud pracovali na Lipové ulici v Krakově v Schindlerově továrně nazývané zkráceně „Emailia“.

Koncentrační tábor v Brněnci byl připraven v těsném sousedství závodu MEWA, jehož produkce se zvýšila příchodem stovek vězňů – ti vyráběli součástky k protitankovým granátům, které dělníci závodu MEWA kompletovali a hotové nábojnice se plnily prachovou náplní v nedaleké muniční továrně v Poličce.

Stěhování započalo už v létě 1944 – stěhovaly se nejen stroje a pracovní síly, ale také ohromný nakradený a našmelený majetek Oskara Schindlera a Amona Götha, velitele plašovského tábora nucených prací. Vše mohlo dopadnout podle jejich představ, nebýt náhody – jeden z vagonů převážející bedny s majetkem Amona Götha byl otevřen v Opavě; gestapo zatklo 13. září Götha [16] a pak si přijelo do Brněnce pro Schindlera – byl převezen do Krakova a zde pobyl údajně osm dní, takže teprve kolem 8.–9. listopadu se mohl vrátit do Brněnce.

 Koncem října už v brněneckém táboře byli židovští vězni-muži, kteří sem byli převezeni z koncentračního tábora Gross-Rosen a na transportní listině z 21. října jich bylo zapsáno 700. Vzhledem k Schindlerovu zatčení zřejmě ženy určené na práci do Brněnce neodjely z Osvětimi, kde byly v karanténě, a jejich přesun se zdržel. Po několika dnech byl Schindler propuštěn a transport 300 vězeňkyň mohl být 10. listopadu uskutečněn. [17] Je zřejmé, že ženy byly vypraveny do Brněnce poté, co byl „ředitel“ firmy propuštěn gestapem – Schindler mohl vězeňkyně převzít, a tudíž za ně i platit do pokladny SS. Nemusel nikde intervenovat ani cestovat do Berlína – v krátkém čase, který na to měl (jeden až dva dny), by to všechno sotva stihl a nebylo to ani nutné. Schindler byl v Krakově a stačil telefonát do Osvětimi, kde si vyžádal odeslání transportu, který tam již 18 dní pobýval v karanténě. Nestalo se naprosto nic neobvyklého, ovšem právě tento moment legenda o Schindlerovi označuje za mimořádný čin. Thomas Keneally tvrdí, že v Osvětimi byl tehdy velitelem Rudolf Höss, kterého musel Schindler podplatit, aby „své“ vězeňkyně zachránil. [18] Z běžně dostupné literatury a konečně i z výpovědi samotného Hösse [19] je známo, že byl velitelem koncentračního tábora Osvětim od 1. května 1940 do 1. prosince 1943 (po něm nastoupil Arthur Liebensche a od května 1944 Richard Bär). [20] V listopadu 1944 nemohl tedy Oskar Schindler jednat s Rudolfem Hössem jako velitelem KT Osvětim, protože tuto funkci nezastával, ale byl v té době pověřen maďarskou akcí (nazývaná Aktion Höss). [21] Vyprávění o Schindlerovi však použitím neblaze proslulého jména osvětimského velitele získalo prvek zvyšující dramatičnost děje: ženy ze spárů Hösse a jisté smrti v Osvětimi vyrve bohatýr Schindler. I někteří historikové tak postupují a novináři dokonce vědí ještě další podrobnosti. [22] S pravdivostí, se shodou s historií si legendy vůbec a tato zvlášť nikdy příliš hlavu nelámou.

Za pár týdnů byla v prostorách bývalé textilní továrny v Brněnci uvedena do provozu část strojního vybavení přivezeného z Krakova a vězni začali pracovat při výrobě munice. Nesmyslné je tvrzení, že v Brněnci nebyla válečná zbrojní výroba, že se kola továrny točila naprázdno a Schindler hotové výrobky kupoval nebo podplácel kontrolní orgány. Zbrojní výroba zde probíhala za dozoru SS a skončila 2. května 1945. [23] V továrně se pracovalo na dvě směny a pro vězně platil služební táborový řád, který se dochoval. Pracovní doba trvala 10 až 11 hodin. Také zde byl hlad a úmrtnost tu byla dokonce zhruba dvojnásobná, než v jiných analogických táborech na území tzv. Sudet. [24]

Protože se jednalo o pobočný tábor zřízený u výrobního podniku, nebylo cílem vyhlazení vězňů, ale vyždímání maximálního výkonu. Existují určitá svědectví ve prospěch Oskara Schindlera, ale pokud jsem mohla zjistit, jedná se o lidi, kteří patřili do úzkého okruhu kolem Schindlera a lze je označit plným právem za prominenty. V Brněnci snad byla větší šance přežít než v jiných táborech a úzká skupina vězňů se mohla těšit zvláštním privilegiím, ale to nevybočuje z poměrů, které jsme poznali jinde. Brněnecký tábor byl úplně normální koncentrační tábor a nelze souhlasit s tvrzením Australana Thomase Keneallyho, že „celý Brněnec jako vězení i jako výrobní podnik nebyl svou povahou i doslova nic jiného než jeden velký, uměle vytvořený a oslnivý trik.“ [25] To je absolutní lež.

3. Existoval Schindlerův seznam?

Schindlerův seznam byl údajný seznam 1200 židovských vězňů, kteří měli být převezeni z tábora Plašov do Brněnce, kde pro ně Oskar Schindler zřídil tábor, aby je zachránil.

V létě 1944, kdy byl tábor v Brněnci připraven k převzetí vězňů, Schindler údajně oznámil „svým“ židům, že se rozhodl je zachránit, a proto je přestěhuje. Mohl jim i naznačit, že k tomu bude potřeba mnoho peněz, možná jim i svěřil, jaké má problémy s SS a úřady, které o stěhování továrny a vězňů mohou rozhodnout. Schindler byl v osobním kontaktu pouze s hrstkou vězňů, ale byli to převážně lidé, které potřeboval. O nezištnosti Schindlerových úmyslů měli někteří vězni pochybnost. Jeden z bývalých vězňů Ismar Fischer (dožil se osvobození v Brněnci) uvedl ve svých vzpomínkách, že se o Schindlerovi proslýchalo, že měl před válkou místo u jednoho židovského fabrikanta v Krakově a byl činný jako německý špion. Žil v přátelství s Amonem Göthem; chránil židovské vězně a vytvořil si alibi pro budoucnost. [26] Po válce se ke stěhování továrny z Krakova do Brněnce vyjádřil samotný Oskar Schindler: „Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojní inspekce příkaz k přestěhování mého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků. S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam.“ [27]

Nejeden vězeň nacistického koncentračního tábora pokládal za příležitost, jak uniknout před jistou smrtí, své zařazení do vnějšího pracovního komanda mimo kmenový koncentrační tábor nebo do transportu směřujícího do pobočného tábora při výrobním podniku, kde byla větší naděje přežít. Obdobně tomu bylo i v koncentračním táboře Gross-Rosen při sestavování transportu mužů, který byl určen do brněnecké pobočky.

Tehdy údajně vznikl seznam, který se dostal do názvu Keneallyho knihy i Spielbergova filmu. „Schindlerův seznam“ měl být soupisem 1200 vězňů, které údajně Schindler zachránil. Tento seznam však není znám.

 „Schindlerův seznam“ se díky Spielbergovu filmu stal slavným, a proto přitažlivým tématem. V říjnu 1999 přinesly naše sdělovací prostředky informaci o nálezu kufru s písemnostmi v německém městě Hildesheimu, mezi nimiž se má nalézat i dosud neznámý, ale pověstný Schindlerův seznam. [28] Záběr horní části jednoho listu nalezeného seznamu přineslo zpravodajství České televize Praha, ze kterého bylo možno zjistit pouze prvních osm jmen vězňů „AL Brünnlitz“ s pořadovými čísly od 361 – pod ním je zapsán David Hahn (vězeňské číslo 69208), pak následují Zygmunt Immerglück (69209), Josef Isaak Katz (69210), Samuel Wiener (69211), Leopold Rosner (69212), Jakob Gewelbe (69213), Edmund Korn (69214) a Jonas Penner (69215) – nejsou tedy řazeni abecedně, ale podle vězeňských čísel. Z této zveřejněné části dokumentu není zřejmé, v které době vznikl, ale z výše jmenovaných mužů se všichni nacházejí v seznamu vězňů z 21. 10. 1944 [29] se stejnými vězeňskými čísly a ve stejném pořadí, ale pod jinými čísly pořadovými – David Hahn má pořadové číslo 370, poslední z nich Jonas Penner je zapsán pod pořadovým číslem 377. V seznamu z 21. 10. 1944 jsou tedy o devět míst v pořadí posunuti, přičemž každý z nich má v tomto seznamu pořadové číslo o devět vyšší. Domnívám se, že v roce 1999 nalezený seznam vězňů a předaný listu Stuttgarter Zeitung vznikl později, tedy až v Brněnci, a to po selekci a určení těch vězňů, kteří pak byli odtransportováni do KT Osvětim. V seznamu z 21. 10. 1944 je totiž před jménem David Hahn (pořadové číslo 370) vyškrtnuto na předchozích listech právě devět jmen (z toho jeden zemřelý, ostatní převezeni do KT Osvětim) a navíc přesně od jména Davida Hahna je tužkou naznačeno podobné zaškrtnutí jako na těch místech seznamu, kde zřejmě při přepisování začínala nová strana strojopisu seznamu vězňů. Nejedná se tedy o nález „pověstného seznamu“, protože ten by musel vzniknout dříve, a to v Plašově před likvidací tábora. Držitelé tohoto seznamu jsou si zřejmě této skutečnosti vědomi (na záběru části listu nalezeného seznamu totiž nebylo datum, ke kterému byl seznam pořízen), ovšem využili objev dokumentů k vyvolání senzace, zájmu veřejnosti a k reklamě ve prospěch svých novin.

Jmenný seznam vězňů z 21. října 1944, s. 1 (Památník Terezín, sign. A 2972 – Konzentrationslager Gross-Rosen, Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der  männlichen Häftlinge, 21. 10. 1944, 13 listů.)

 O nálezu kufru s písemnostmi psali Claudia Kellerová a Stefan Braun v listu Stuttgarter Zeitung v říjnu 1999. Kufr podle těchto autorů obsahoval Schindlerovu korespondenci ze 40.–60. let minulého století, novinové výstřižky, osobní doklady (např. pojistku z Krakova, exekuční rozhodnutí), situační plán Schindlerovy továrny a soupis údajně dvanácti set židovských jmen – Schindlerův seznam, který prý psal Izak Stern v roce 1944 v Deutschen Emailwarenfabrik v Krakově pro svého ředitele Oskara Schindlera. [30] Seznam na přiložené fotografii ovšem nese datum 18. 4. 1945 a nelze přijmout jako podložený fakt ani tvrzení, že obsahuje 1200 jmen, o čemž ujišťuje i text u snímku – ten zachycuje 14. stranu (tj. poslední) ze seznamu vězňů KT Gross-Rosen pořízeného 18. 4. 1945 v pracovním táboře Brněnec (opakující se pořadové číslo na stránce způsobilo chybu, takže konečné pořadové číslo by zde mělo být 801).

Počet 1200 vězňů odpovídá legendě, nikoliv skutečnosti – jedná se zde o seznam mužů, jichž bylo do Brněnce 21. října 1944 transportováno 700 a v seznamu z 18. 4. 1945 (tj. včetně mužů, kteří přibyli dodatečně) je uvedeno konečné pořadové číslo 801. [31]

Expozice Městského muzea a galerie ve Svitavách věnovaná Oskaru Schindlerovi po svém otevření předkládala návštěvníkům jako tzv. Schindlerův seznam abecedně seřazený společný soupis 1097 mužů a žen, který je rovněž zveřejněn na internetu. [32] Kromě části strany, kterou v uvedeném krátkém záběru přinesla Česká televize Praha, je zde rovněž horní díl strany 14 ze seznamu vězňů KT Gross-Rosen pořízeného v pracovním táboře Brněnec s datem 18. 4. 1945. Tento výřez začíná pořadovým číslem 781 a jménem Paul Stagel (vězeňské číslo 77174; tento vězeň do Brněnce přijel v tzv. golešovském transportu v lednu 1945) a obsahuje celkem 21 jmen vězňů, která nejsou řazena abecedně. Zřejmě se jedná o týž seznam, který v upravené podobě (s abecedně řazenými jmény vězňů) publikovala Aleksandra Kobielec již v roce 1991. [33]  Potvrzuje to, že se nejedná o „Schindlerův“ seznam, ale o běžný seznam vězňů KT Gross-Rosen, který sloužil jako stravovací seznam vězňů brněneckého pracovního tábora a na jeho vzniku se Schindler nepodílel. Přes tuto skutečnost se někteří obhájci schindlerovské legendy zuby nehty drží fámy o nálezu kufru s originálem slavného „Schindlerova seznamu“, aniž si tuto skutečnost ověřili. Patřil mezi ně i publicista Jiří Loewy. [34]

Nepřekvapí tedy, že nalezení průklepu téhož seznamu knihovníky v australském Sydney v dubnu 2009 bylo kurátorkou knihovny Olwen Prykeovou prezentováno jako objev seznamu, který prý přes kopírák sepsal Schindler a několik průklepových kopií leží v muzeu holokaustu v Jeruzalémě. Tuto kopii seznamu z 18. 4. 1945 obsahujícím 801 jméno prý dal v roce 1980 bývalý vězeň Leopold Pfefferberg [35] australskému spisovateli Thomasi Keneallymu [36], který pak vytvořil románový příběh o nacistovi – zachránci židovských vězňů. Z románu se stala výnosná legenda, která je bez ohledu na doložitelná fakta vydávána za reálný obraz událostí v posledním roce druhé světové války.

Žádný „Schindlerův seznam“ však neexistoval. Takto je označován stravovací seznam (801 vězňů) pořízený v Brněnci 18. 4. 1945 a jsou v něm zapsáni i vězni, kteří do tábora přibyli od 22. 1. 1945:

golešovský transport – 70 vězňů,

menší skupiny – 14 vězňů,

z Geppersdorfu – 30 vězňů.

Jednalo se tedy o 114 vězňů, kteří nemohli být zapsáni na tak zvaném Schindlerově seznamu. Z původních vězňů, kteří přijeli z KT Gross-Rosen 24. 10. 1944, jich bylo k 18. 4. 1945 v Brněnci 687. V tomto seznamu, označovaném za „Schindlerův“, jsou ovšem navíc zapsáni pouze muži (801). V údajném Schindlerově seznamu by však měly být také ženy, protože OD-mann Marcel Goldberg při vytváření seznamu v Plašově do něj zapisoval plašovské OD-manny spolu s rodinami. [37] Počet žen se od příjezdu podzimního transportu z Osvětimi nezvýšil (297), takže k 18. 4. 1945 bylo v brněneckém táboře 1098 vězněných osob. Uvedené skutečnosti ovšem nebránily tomu, aby tento stravovací seznam vězňů nebyl v červenci 2013 nabízen k aukčnímu prodeji jako „Original Schindler’s List from Family of Itzhak Stern Dated April 18, 1945“ s vyvolávací cenou tři miliony dolarů. [38]

Nejsou to jediné případy, kdy byl použit „slavný“ Schindler jako reklamní trik – třeba náš časopis Story přinesl začátkem února 2001 informaci, že malířka Ingrid Glaserová tvoří a bydlí ve vile za Prahou, ve které prý nějakou dobu „bydlel Oskar Schindler, onen muž ze Spielbergova filmu“. [39] (Převzato i se zvýrazněním příslušných slov.) Podle dostupných pramenů u Prahy Oskar Schindler nikdy nebydlel, mohl tam být pouze služebně nebo na návštěvě, jako na mnoha jiných místech bývalého Československa.

V roce 2004 vydal Schindlerovu biografii americký historik David Crowe, [40] profesor z Elonské univerzity v Severní Karolíně. Založil své dílo na výpovědích lidí, kteří přežili holokaust, a na nově objevených dokumentech včetně dopisů nalezených v kufru Schindlerovy milenky po její smrti. Biografii nazval „Oskar Schindler: Nevyřčená zpráva o jeho životě a činnosti za války a skutečný příběh o seznamu“. Informaci přinesla autorka rozhlasové relace Gita Zbavitelová – přičemž vycházela z recenze amerického New York Times (http://www.nytimes.com/) –, která uvedla, že D. Crowe prohlásil: „Hned na začátku je třeba říct, že žádný Schindlerův seznam vlastně neexistoval a Schindler sám s ním neměl skoro nic společného.“ A G. Zbavitelová pokračuje: „Crowe dochází k závěru, že legendu o seznamu částečně nafoukl Schindler sám, aby se ozdobil hrdinstvím. Pokoušel se prý získat odškodnění za své válečné ztráty a památník holokaustu Jad Vašem se sídlem v Jeruzalémě zvažoval, jestli Schindlera poctí titulem Spravedlivý mezi národy udílený těm, kteří pro záchranu Židů před nacisty riskovali život. Také Židé, které Schindler zachránil, schindlerovskou legendu přiživovali, protože jej obdivovali a chránili, domnívá se Crowe. Nikdo nechce zpochybňovat, že Schindler byl morálním hrdinou, ale zjištěné skutečnosti dodávají jeho příběhu drsnější souvislosti, usoudil autor nové knihy.“ [41] V závěru vyslovila autorka pořadu svůj názor: „K recenzi New York Times (http://www.nytimes.com/) dodejme, že Croweova tvrzení a jeho takzvaně historické prameny jsou přinejmenším zvláštní. Nejenže autor posuzuje hollywoodský film jako zdroj historických faktů, ale popírá i řadu ověřených a potvrzených skutečností. Zdá se také, že své informace nečerpal z výpovědí žádných ,Schindlerových Židů‘. Zatímco Schindlerovu poválečnou chudobu přičítá jeho alkoholismu a nedostatku obchodního talentu a podnikavosti, Schindler se ve skutečnosti ocitl na mizině právě proto, že za války všechny peníze vydal na vyplacení Židů. A ti, kterým zachránil život, si Schindlera tak vážili, že je o podporu žádat nemusel; poskytovali mu ji vděčně a rádi sami už od konce války až do jeho smrti v roce 1974. Když zemřel, zorganizovali převoz jeho ostatků z Německa a pohřbili je na protestantském hřbitově v Jeruzalémě. Z dalšího omylu pak Davida Crowea usvědčuje samotný památník holokaustu Jad vašem (http://www1.yadvashem.org/righteous/index_righteous.html): ,Dne 18. července 1967 se Jad vašem rozhodl uznat Oskara Schindlera za Spravedlivého mezi národy. 24. července 1993 své rozhodnutí potvrdil a rozhodl se titul přiřknout i Schindlerově manželce Emilii‘, dočteme se na internetové stránce tohoto památníku. Pokud jsou stejně věrohodné i Croweovy ostatní informace, mezi převratná historická díla se jeho kniha zřejmě nezařadí.“ [42]

Bořit legendy nebylo a není snadné. I David Crowe se se zlou potázal – kladená fakta jsou označena za popírání řady ověřených a potvrzených skutečností (sic!), aniž autorka pořadu G. Zbavitelová [43] četla knihu, zcela nepodloženě vyvozuje, že Crowe své informace nečerpal z výpovědí žádných „Schindlerových židů“ – a navíc, jako by pouze subjektivní vzpomínky pamětníků byly pro historika jediným hodnověrným informačním zdrojem. Vybočit z legendy znamená totiž vždycky pro historika odsouzení a zatracování, i když se opírá – na rozdíl od legendy – o doložitelná fakta a množství různých pramenů. S tím ovšem musí historik nových dějin počítat.

Jakým způsobem byl v Plašově sestavován soupis vězňů pro transport do gross-rosenské pobočky u Schindlerova závodu v Brněnci, lze odvodit ze vzpomínek těch, kteří se v Brněnci dočkali konce války. V prvé řadě na tyto seznamy byly zapsány vězněné ženy, které v Krakově pracovaly v konfekční dílně vídeňské firmy Julia Madritsche [44]. Seznam mužů podle vyjádření vězňů sestavoval OD-man Marcel Goldberg, který do soupisu vězňů určených k transportu zaregistroval mnoho židů výměnou za ohromné úplatky, ale zařadil sem i své bývalé kolegy z krakovské sionistické organizace, rabína, zámožné příslušníky židovské policie. Jakým způsobem byl soupis vězňů pro transport sestavován, líčí vzpomínky některých vězňů. [45] Nechme hovořit Henryka Mandela: „Všechny transporty na území tábora sestavoval OD-mann Marcel Goldberg. Vedoucím ,Arbeitsamtu‘ zde sice byl SS-mann Müller, Goldberg však byl jeho pravá ruka a on fakticky sestavoval všechny seznamy. Po likvidaci ghetta v celé řadě míst byli převáděni do tábora bývalí Goldbergovi kolegové, členové krakovského ,Hisachdutu‘... Tyto lidi chtěl Goldberg umístit v první řadě na seznam. Mimoto bylo tehdy v táboře několik rabínů a na Goldberga bylo naléháno, aby tyto lidi dal na transportní listinu do Brněnce. – Lidé ho začali zasypávat brilianty a když Goldberg přišel do Brněnce, viděl jsem, že měl celý váček briliantů. Ty brilianty mu převezl do Brněnce Schindler. Nakonec Goldberg sestavil transportní listinu do Brněnce. Tehdy na něho začali naléhat plašovští OD-manni, aby je spolu s rodinami zapsal do toho seznamu. Goldberg začal škrtat jedny a umisťovat jiné.“ [46] Nelze se divit, že Marcel Goldberg si po válce změnil jméno a žil na neznámém místě. O jeho úloze při výběru vězňů pro brněnecký transport napsal dr. A. Biberstein, že jako první se na seznamu ocitli pracovníci Emailie (vybraní Schindlerem – J. G.), následovali pracovníci německé firmy Madritsch a Titsch. OD-mann Marcel Goldberg, vedoucí Arbeitseinsatzu v Plašově, umístil na ten seznam mnoho židů výměnou za ohromné úplatky. Prostřednictvím Goldberga se ocitli na seznamu především zámožní OD-manni a jiní prominenti tábora. Aby získal větší počet volných míst, Goldberg převedl část pracovníků Emailie do evakuačních transportů. [47]

 Do Brněnce tedy snad nakonec neodjeli ani všichni vězni, které Schindler osobně vybral v Emailii a zachránil je tehdy před okamžitým transportem do Mauthausenu. Jedním z těch, které Marcel Goldberg vyškrtl, byl Józef Abrahamer, který nepřežil válku [48], škrtnut byl i bratr Leopolda Fischgrunda. [49] Rozhodující podíl Marcela Goldberga na výběru vězňů do pracovního komanda v Brněnci potvrzují i další bývalí vězni, např. Moše Bejski [50], takže celý seznam by měl být spíše označován jako „Goldbergův“ – ovšem podle dr. A. Bibrsteina se na přijímání úplatků od vězňů podílel i Schindler. [51] Je zřejmé, že Schindler věděl i o Goldbergově „výdělečné“ činnosti a jejich vztahy musely být velice blízké. Jak jinak si vysvětlit, že vězni Goldbergovi jeho brilianty získané z úplatků převezl do Brněnce Oskar Schindler a zde mu je i předal? [52]

Do transportu pro zbrojní výrobu v Brněnci se dostala i krakovská zámožná středostavovská rodina Müllerova včetně dvou dětí – mladší z nich Stella byla vedena v seznamu s nesprávným datem narození, takže byla vydávána za starší o dva roky oproti skutečnému věku (narozena 1930, v seznamech uvedeno 1928); ta napsala vzpomínkovou knihu na své dětství, které prožila od roku 1940 v ghettu a koncentračních táborech. Její otec v plašovském táboře pracoval v kanceláři a měl prý dobré styky s hlavním táborovým účetním Mietkem Pemperem. Koncem léta 1944 prý proskočily zvěsti, že se plašovský tábor bude likvidovat a všechny vyvezou do koncentračních táborů; současně se povídalo o nějakém Schindlerově transportu, jehož seznam se sestavuje v Emailovně. „Mamince říkal strýc, že ten Schindler shání povolení, aby směl své židy vyvézt do nějaké továrny na střelivo v Československu. Strýček říkal, že se ten tábor nazývá Brünnlitz.“ [53] Tatínek Stelly pak řekl mamince, že strýci architektu Zygmuntu Grünbergovi, který pracoval na stavební správě tábora, se podařilo jejich rodinu zapsat na seznam transportu do Brněnce. Zřejmě to nebylo zadarmo, protože po příjezdu na území bývalého Československa jedna z žen v transportu, Natka Feigenbaumová, tehdy říkala, že pokud je Schindler nezachrání, znamená to, že sám zahynul. Matka Stelly, Berta Müllerová, jí prý odsekla: „Pobral od židů tolik peněz, kolik se dalo, a už ho sotva uvidíš.“ [54] Nakonec se v Brněnci sešla celá rodina – otec Zygmunt (zapsán s profesí sklářského mistra pod vězeňským číslem 69334), matka Berta (vězeňské číslo 76371), syn Adam (vězeňské číslo 69332) i nejmladší Stella s vězeňským číslem 76372, které jí podle jejích slov bylo přiděleno už po příjezdu do Osvětimi.

Je třeba předpokládat, že o zařazení do transportu do Brněnce mohl rozhodovat i velitel plašovského KT Amon Göth, jehož vězněm byl Marcel Goldberg. OD-mann Goldberg jistě dostal příslušné instrukce od vedoucího Arbeitsamtu SS-manna Müllera, jenž si samozřejmě nedovolil porušit požadavky svých kolegů Götha a Schindlera. Schindler byl navíc „odběratelem“ židovských pracovních sil a měl za ně platit.

Na tomto místě je vhodné si připomenout zajímavou skutečnost. V poválečném procesu vedeném v Polsku proti Amonu Göthovi nepadlo ani slovo o humánní Schindlerově činnosti, ba ani o jeho výslovné zásluze při záchraně židů. Nezmiňují se svědci (bývalí vězni), ale této možnosti nevyužil ani obžalovaný Göth či jeho obhájce. Göth si Oskara Schindlera ani nepozval jako svědka.

Aby získal větší počet volných míst, Goldberg převedl část pracovníků Emailie do evakuačních transportů. Nelze se divit, že Marcel Goldberg si po válce změnil jméno a žil na neznámém místě. Když Goldberg přišel do Brněnce, viděl u něho spoluvězeň celý váček briliantů, které mu převezl do Brněnce Schindler. I on samozřejmě mohl ovlivnit výběr vězňů do transportu.

O tom, jak probíhala selekce v Emailii, získal svědectví novinář Janusz Roszko, a to od tehdejšího třiadvacetiletého dělníka Schindlerovy továrny Mieczyslawa Sandeckého: „Pamatuji ten den, kdy židé měli odjet a nastala selekce, protože asi tak je to možné nazvat. (...) Shromáždili je na území podniku. Kolem stáli SS-manni. Ředitel (Oskar Schindler – J. G.) stál u brány a vyvolával ještě ojedinělé osoby podle baráků. Co se tehdy dělo, je těžko popsat. Velký hluk a křik, protože každý chtěl, aby ho vyvolal. Ty vybrané odvedli do prvního patra budovy závodu, ostatní naložili do připravených vagonů, které stály na rampě na Zablociu. Říkalo se, že vlak má odjet do Osvětimi...“ [55] A později Mieczyslaw Sandecki, poválečný velmistr Krakova v šachu, řekl o rozdělení vězňů na dvě strany: „Na jedné stál celý zástup, na druhé malá skupinka.“ Na otázku, kolik lidí bylo v té menší vyčleněné skupince, odpověděl: „Padesát, šedesát osob, ne více.“ [56] Pan Sandecki byl tehdy tak znechucen tím, co viděl, že už pak více do práce k Schindlerovi nepřišel.

Svědectví o tom, že ne všichni židé pracující dosud pro Schindlera byli předurčeni k „záchraně“ převezením do Brněnce, podal i jeden z nich, Henryk Mandel: „V srpnu 1944 bylo likvidováno pracoviště ,Emailovna‘ na Zablociu. Všichni, kdož pracovali na tomto pracovišti, byli odvezeni do Plašova. Odtud část odeslali ihned do Mauthausenu a část, hlavně ženy, do tábora v Stutthofu.“ [57] Henryk Mandel patřil do menší skupinky vyvolených a jako jeden ze „Schindlerových židů“ se dostal později s transportem do Brněnce. Podle svědectví M. Sandeckého tvořilo Schindlerem vybranou skupinu 50–60 osob. [58] Pouze ti mají právo označovat se jako tzv. Schindlerjuden, protože si je při selekci ve své krakovské továrně vybral Schindler osobně. Lze předpokládat, že někteří z nich pak poskytli své svědectví, že byli zachráněni Schindlerem, a patří mezi 50 lidí roztroušených po celém světě, z jejichž vzpomínek čerpal australský spisovatel Thomas Keneally pro svůj román Schindlerův seznam. [59] S největší pravděpodobností se jednalo o židy, kterým byl Schindler osobně zavázán nebo je nezbytně potřeboval pro chod továrny, ale nelze pominout i Schindlerovy zájmy zpravodajské. Mohly tu být i důvody jiné, třeba lidské.

Druhou prominentní skupinu tvořili židovští vězni z tábora Plašov, jehož velitelem byl nechvalně známý Amon Göth – byl mezi nimi jeho dosavadní sluha, táborový písař, táborový lékař, kápové, hudebníci. V transportní listině nalezneme další rodinné příslušníky těchto prominentních vězňů, zvláště manželky.

Transport do Brněnce tedy byl sestaven z vězňů Madritschových a Göthových, pouze menší část byli židé od Schindlera, podle již zmíněného svědectví se jednalo o 50 až 60 osob. Rozhodující podíl na výběru vězňů měl nejspíše Marcel Goldberg, což potvrzují bývalí vězni a podle jednoho z nich se na přijímání úplatků od vězňů podílel i Schindler. Je zřejmé, že Schindler věděl i o Goldbergově „výdělečné“ činnosti a jejich vztahy musely být velice blízké. Jak jinak si vysvětlit, že vězni Goldbergovi jeho brilianty získané z úplatků převezl do Brněnce Oskar Schindler a zde mu je i předal?

V transportech do Brněnce byli sice prominentní vězni, ale byli zde i vězni, kteří neměli žádné výhody a úlevy, kteří pouze plnili úlohu levné pracovní síly. Rozhodně nebyl vězeň jako vězeň. Proto i jejich pohled na tehdejší události i osobu Schindlera se liší.

4. Kdo mohl mít zájem na rozšíření legendy a účelovém výkladu událostí?

Domnívám se, že základ legendy vytvořil sám Schindler. Mohl vyprávět židovským vězňům smyšlenky, které se hodily jeho záměru (a není vyloučeno, že to byla součást záměru zpravodajského), aby si vytvořil alibi pro případ prohrané války. V tom smyslu také vyznívala jeho poválečná korespondence adresovaná do židovských kruhů včetně zprávy z července 1945, která je uložena v Yad Vashem. Zájem na rozšíření smyšlenek a na glorifikaci Oskara Schindlera měli zřejmě také někteří bývalí prominentní vězni. Jeden z nich v roce 1980 přesvědčil Thomase Keneallyho k napsání knihy o dobrém Němci Oskaru Schindlerovi.

Je zajímavé, že mýtus o Schindlerovi nevznikl v Krakově. Polští znalci holokaustu ani nezaznamenali Schindlerovo jméno a přímo v Krakově o Schindlerových údajných záchranných akcích nevěděli ani zdejší židé, jak potvrdil mimo jiné Stanislav Dobrowolsky, předseda Rady pomoci židům (Žegoty), která v Krakově pracovala v letech války: „Potvrzuji při tom kategoricky, že nikdo z našich stálých spojek o žádných humanitárních gestech majitele fabriky na Zablociu ani za války ani po válce se nikomu z nás, z ,Žegoty‘, ani slovem nezmínil.“ [60] Předseda krakovské Žegoty odmítal poválečnou glorifikaci Schindlera a pohádku o něm více než před dvaceti lety nazval „dítětem legendy konjunkturálního ochránce židů, kteří přece konec konců u něho svou vlastní nevolnickou prací pro nájezdníka zachránili své životy“. [61] Názor vyslovený S. W. Dobrowolským byl zlehčován, Schindlerovi přívrženci usilovali o jeho umlčení a jeho svědectví bylo již před lety odmítnuto.

Ředitel Hlavní komise výzkumu zločinů proti polskému národu v Krakově Ryszard Kotarba mi koncem roku 1995 napsal, že může „čestně potvrdit, že knížka Keneallyho, a zvláště film Spielberga, jsou ve značné míře bajkami a vytvořenými legendami, které nemají oporu v dokumentaci a relacích okupačního Krakova a koncentračního tábora v Plašově.“ [62]  

Je ovšem záhadou, proč tento zachránce židů, který má údajně desítky, ne-li stovky svědků, po válce zmizí, nakonec do Argentiny, která se hemží bývalými nacisty. Není ovšem vyloučeno, že i v této době pracoval pro některou či některé zpravodajské služby a důvody, které Schindlera odvedly do Argentiny, mohly být i zcela jiné než pouhý útěk před spravedlností nebo podnikatelský záměr.

Je také pozoruhodné, že v poválečném procesu proti Amonu Göthovi padlo jméno Oskara Schindlera jen několikrát, vlastně jen jako okrajové zmínky. Tehdy v roce 1946 žilo nesrovnatelně víc očitých svědků než koncem dvacátého století, nicméně o Schindlerových zásluhách nezaznělo ani slovo a Schindler také nevystoupil jako svědek. Göth byl sadista a byl alespoň po této stránce protipólem střízlivě se chovajícího Schindlera – ten by v procesu jistě Göthovi přitížil, kdyby ukázal, že byli i „slušní Němci“.

Proto je mi nejasné, proč se Schindlerovi dostalo v Izraeli tak vysokých poct, zejména s přihlédnutím k tomu, že jeho případné aktivity ve prospěch židů v době války nelze pokládat za nezištné. Od svého návratu do Německa v roce 1958 až do své smrti roku 1974 se dokonce bez obalu domáhal finančních prostředků od svých bývalých vězňů, kteří mu je také posílali.

Od svého návratu do Německa v roce 1958 až do své smrti roku 1974 se Schindler dokonce bez obalu domáhal finančních prostředků od svých bývalých vězňů, kteří mu je také posílali. „Stále žil z podpory přeživších Židů… Neměl žádnou úctu k penězům, a když nějaké získal, utratil je za alkohol a cigarety. Někteří z jeho vězňů mu posílali finanční dary. Mnohdy se jednalo o vysoké částky 3000–4000 amerických dolarů.“ [63]

Od roku 1961 jezdil Schindler každoročně do Izraele. Někdejší vězeň brněnecké pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen, architekt Michael Garde, žil po válce ve Frankfurtu nad Mohanem a v polském dokumentárním filmu Oskar Schindler, zachránce a světák řekl: „… víte, kdyby člověk měl uspokojit všechny Schindlerovy potřeby – to by musel vyloupit Světovou banku. On totiž neměl k penězům vůbec žádný vztah. Peníz jsou tady proto, aby se utratily. Jak je člověk vydělá, to on neví.“ [64] A dále se vyjádřil: „V posledních letech svého života žil takovým způsobem, že když potřeboval peníze, letěl do Tel Avivu. Tam ho nosili na rukou, pečovali o něj, a když dostal peníze, vrátil se sem zpátky. Když však peníze utratil, letěl znovu do Izraele, a tak pendloval mezi Izraelem a Frankfurtem.“ [65]

Otázkou proto je, do jaké míry byl Oskar Schindler skutečně tím „spravedlivým“ a vnucuje se opětovně otázka – proč bylo u Schindlera porušeno kritérium nezištné pomoci židům, jak je stanoveno pro udělení tohoto titulu? Neexistoval jiný a závažnější důvod, pro který se ledacos přehlédlo? O vysvětlení se mohou pokoušet zatím jen hypotetické kombinace.

Kdy vlastně byl Schindler i se svými jedinečnými zásluhami doslova objeven, ačkoliv v Izraeli i mimo něj žilo velmi mnoho těch, kdož mu vděčili za život? Je tu zvláštní časová shoda s jeruzalémským procesem s Adolfem Eichmannem. Nepřipadl kdosi na myšlenku, že je naléhavě zapotřebí vytvořit nějakou protiváhu, že proti faktům z procesu je třeba postavit cokoliv: nejlépe líbivou legendu, která při vhodném podání nahradí otřesná fakta z procesu barvotiskovým obrázkem dobrodince? Nebyl právě proto v Izraeli Schindler prohlášen za Spravedlivého? Nebo to byla jen shoda náhod?

Někteří židé zřejmě hodnotí Schindlera podle zásad talmudu, kde se píše – uvádím překlad, který mi v roce 1997 zaslali ze Židovského muzea v Praze: „Doslovný překlad je následující: ,a každý, kdo zachraňuje jednu duši z Izraele, jakoby zachránil /ú/plný svět.‘ Volněji lze pasáž přeložit: ,a každý, kdo zachrání jednu duši z Izraele, jakoby zachránil celý svět‘.“[66] Každý má právo na svou víru, která se promítá i do vnímání života a světa. Toto právo mají i občané České republiky, ať jsou jakékoliv víry, z nichž mnozí byli i občany Československé republiky. Ti mají právo hodnotit Schindlera na základě jeho chování ke státu, jehož byl občanem, porušil přísahu československého vojáka a pracoval pro cizí nepřátelskou mocnost, v jejímž zájmu se podílel na rozbití a okupaci Československé republiky. Nebo nám pojmy jako vlastenectví, čest a národní hrdost už nic neříkají?

Na místě je i otázka: Proč se podobného ocenění od Státu Izrael nedostalo i dalším německým majitelům továren a podniků, kde se rovněž židovští vězni gross-rosenských poboček na našem území dožili osvobození? To nebyla „záchrana duší z Izraele“?

Překladatel mé knihy o Schindlerovi do němčiny Klaus Kukuk z Berlína napsal v předmluvě: „Aby nedošlo k nedorozumění: Každý zachráněný život obětí nacismu – ať už k pomoci došlo z jakéhokoli motivu – byl činem, který zasluhuje respekt a uznání. I kdyby sloužil jako alibi k zachránění vlastní kůže vzhledem k prohrané válce, nebo byl výsledkem (pozdního) poznání – musí být oceněn. Přesto zbývá objasnit jednu napínavou otázku, jak plynulá byla hranice mezi snahou o zisk prostřednictvím otrocké práce, váhavě rostoucími morálními skrupulemi a šancí na životní pojistku po válce. Zkoumat to, by rozmetalo existující historickou dokumentaci. Záměrem autorky nebylo toto zkoumat.

Ale že přeživší Schindlerova koncentračního tábora stejně jako statisíce dalších vděčí za svou svobodu 1945 osvobozenecké činnosti Rudé armády, že si svůj život vybojovali především životní vůlí, potem, statečností, a mnozí z nich si ho v nemalé míře vykoupili svým majetkem, je nepochybné a zůstává v historické paměti civilizovaného světa.“ [67]  

Položme si další otázku: Co vedlo město Svitavy k vybudování památníku a expozice svého rodáka a o několik let později Pardubický kraj k zařazení tohoto vlastizrádce mezi slavné osobnosti kraje. Okresní město Svitavy potřebovalo významného rodáka, aby se vyrovnalo Litomyšli s Bedřichem Smetanou a Poličce s Bohuslavem Martinů, ale především aby přilákalo do málo známého města turisty. Vidina autobusů s návštěvníky z Německa se skutečně několik let naplňovala… Do svitavského muzea chodily stovky návštěvníků obdivovat brněnecký seznam vězňů a vězeňkyň z dubna 1945 prezentovaný jako slavný Schindlerův seznam, který měl být sepsaný v Krakově v létě 1944. Záměr podpory turistického ruchu a využití ohromné reklamy díky Spielbergovu filmu zřejmě sledovalo i zastupitelstvo Pardubického kraje zařazením Schindlera do dokumentu Tvář Pardubického kraje, i když není vyloučeno, že v pozadí stály politické dohody při obsazování postu hejtmana za zemřelého Michala Rabase (ODS), protože návrh na Schindlerovo zařazení nebyl do té doby schválen (objevoval se už od roku 2001). Smutné je, že se naplnila slova hejtmana Rabase, který mi v osobním rozhovoru v roce 2005 řekl, že „Schindler se stane významnou osobností našeho kraje jen přes mou mrtvolu“. Bylo mi velice, velice smutno, když na zasedání zastupitelstva 18. prosince 2007 se držela minuta ticha za zemřelého hejtmana Michala Rabase, a vzápětí bylo schváleno Schindlerovo ocenění, které navrhl Roman Línek (v Koalici pro Pardubický kraj za KDU-ČSL), který zastupoval nemocného hejtmana Rabase jako jeho první náměstek. Proti návrhu hlasovali jen zastupitelé za KSČM.

Závěrem podotýkám, že zůstává ještě řada neujasněných otázek ve vztahu k činnosti Oskara Schindlera, především v období jeho poválečných aktivit. Závazky vůči výzvědným službám, pokud je mi známo, nekončí rozvázáním pracovní smlouvy nebo odchodem do důchodu. U agenta s dlouholetou praxí, u něhož jsou navíc náznaky toho, že mohl udržovat styky s britskou a židovskou zpravodajskou službou, nemůžeme předpokládat, že promluví. A mlčí i archivy. Některé z našich archivů už bohužel svědectví nepodají ani v budoucnu, protože existuje vážné podezření, že kdysi byly všechny spisy týkající se Oskara Schindlera někým vybrány.

Pro historii jako vědu je zcela normální, že někdy je teprve po velmi dlouhém časovém odstupu schopna nahradit okamžitý, účelový výklad událostí interpretací pravdě bližší. Nemá však smyslu namísto toho prezentovat nové legendy nebo neprověřené hypotézy.

To, co známe, ovšem postačuje k tomu, abychom jednoznačně odmítli glorifikovaný obraz Schindlera – nezřídil fingovaný koncentrační tábor, aby v něm nezištně zachránil židovské vězně, nýbrž ve svém zbrojním závodě využíval jejich otrockou práci a produkoval munici až do samého konce války. I tím podporoval nacistický režim, pro který pracoval od poloviny 30. let ve službách abwehru. Zasloužil se o rozbití a okupaci zbytku Československa, a proto byl zapsán v roce 1946 na Ostravsku do seznamu válečných zločinců. Porušil zákony Československé republiky, jejímž byl občanem. Přesto je tento člověk, který se stal vlastizrádcem a zasloužil se o rozbití a okupaci Československa, Pardubickým krajem a městem Svitavy vyzdvihován jako slavná a významná osobnost.

                                                                                  PaedDr. Jitka Gruntová

Poznámky

1. Thomas KENEALLY, Schindlerův seznam. Praha 1994.

2. Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS Praha), sign. Z-705 – Protokol z výslechu Oskara Schindlera z 22. 7. 1938.

3. Členská karta NSDAP Oskara Schindlera (Bundesarchiv Berlin Ast Zehlendorf. Též ABS Praha, sign. Z-705 a Národní archiv, fond Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců, spis O. Schindlera.)

4. ABS Praha, sign. 325-69-3 – Dopis ze 13. 4. 1966.

5. Dle informace JUDr. Františka Vaška z Brna – ve Státním oblastním archivu v Zámrsku ve fondu Landrat Lanškroun studoval situační zprávu velitele pořádkové policie Nordmähren v Opavě z 19. 11. 1938 a podle ní byla ve Svitavách zatčena jedna osoba pro špionáž, za činnost spáchanou před záborem 10. října 1938, tedy ještě v době první republiky. Nelze vyloučit, že šlo právě o Rudolfa Huschku. Uvedený fond byl později uložen ve Státním okresním archivu Ústí nad Orlicí – za informaci děkuji Stanislavu Vosykovi, archiváři Státního okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli.

6. ABS Praha, sign. 52-1-348 – Vlastnoruční písemné doznání příslušníka SD Aloise Polanského z 26. 2. – 4. 3. 1946, s. 5–6 a s. 8.

7. Organisationsbuch der NSDAP. München: Zentralverlag der NSDAP 1943, s. 43an.

8. ABS Praha, sign. 316-85-2 – Evidence válečných zločinců z 22. 6. 1946, čj. Z-43/1946 (zde v seznamu příslušníků a spolupracovníků abwehru z 20. 6. 1946, po nichž se pátrá. K Schindlerovu tehdejšímu pobytu je uvedeno, že se má zdržovat v Rakousku nebo Švýcarsku).

9. Moravský zemský archiv (dále jen MZA Brno), sign. 100-162-20, III 85/40 g, Eugen Sliva – Protokol z výslechu 27. 9. 1940. Spis obsahuje 55 listů dokumentů.

10. Oskar Schindler, zachránce a světák – polský dokumentární film z roku 1994, české znění 1994 (dále jen Oskar Schindler, zachránce a světák, polský dokumentární film).

11. Podle Emilie Schindlerové v polovině září 1939 Hitler zaútočil na Polsko a o měsíc později Oskar odjel do Krakova. – Emilie SCHINDLER, Pamiętniki, Žona Oskara Schindlera oskarża Spielberga. Morton Grove, Kobieta Publishing, USA /1998/, s. 53–56. Vzhledem k tomu, že E. Schindlerová posunula o 14 dní Hitlerův útok, nelze její časové zařazení událostí jednoznačně považovat za odpovídající skutečnosti.

12. From the Testimony of Izak Stern ab the Reception in Honor of Oskar Schindler. Tel Aviv, May 2, 1962. In M. BEJSKI, Schindler´s list, s. 332. Použit překlad Milana Šudomy ml. Též Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Dr. Ball-Kaduri, Zpráva o svědecké výpovědi Jizchaka Sterna, s. 24 a 27.

13. ABS Praha, sign. 12 074 – Protokol s Aloisem Polanským z 2. 11. 1945, s. 8. Též sign. 302-548-22 – Protokol s Josefem Aue z 6. 8. 1946, s. 5.

14. Oskar Schindler, zachránce a světák, polský dokumentární film.

15. Muzeum Gross-Rosen Wałbrzych, sign. 2829/DP. Též Aleksandra KOBIELEC, Filia Obozu Koncentracyjnego Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz. Wałbrzych: Państwowe Muzeum Gross-Rosen, 1991, s. 8.

16 Proces ludobójcy Amona Leopolda Goetha przed Najwyżsym Trybunalem Narodowym. Kraków–Łódž–Warszawa 1947, s. 32.

17. Państwowe Muzeum Oświęcim Brzezinka, Archiwum Stärkemeldung AuII-FKL, sign. D-AuII-3a/85a, č. 30123 – Hlášení o počtu vězeňkyň ze dne 11. 11. 1944, stav 10. 11. 1944, Birkenau. Též Danuta CZECH, Kalendarz wydarzeń w KL Auschwitz. Oswiencim 1992, s. 802.

18. Thomas KENEALLY, c. d., s. 239–240.

19. Norimberský proces, 2. díl, Praha 1953, s. 77. – Z písemné Hössovy výpovědi čtené před soudem v Norimberku: „Osvětimi jsem velel do 1. prosince 1943 a odhaduji, že tam bylo plynem a ohněm popraveno a zahubeno minimálně 2 500 000 lidí, dalšího půl milionu osob zemřelo v důsledku hladu a nemocí, takže celkový počet mrtvých dosahoval asi 3 000 000. Tento počet představuje přibližně 70–80 % všech osob, které byly do Osvětimi poslány jako vězňové, ostatní prošli selekcí a byli nasazeni k otrocké práci v průmyslových závodech koncentračních táborů.“ Joe J. Heydecker a Johannes Leeb, Norimberský proces. Praha 2007, s. 517.

20. Wspomnienia Rudolfa Hoessa, komendanta obozu oświęcimskiego. Warszawa 1956 (dále jen Wspomnienia Rudolfa Hoessa), s. 329. Též Erich KULKA, Soudcové, žalobci, obhájci. Praha 1966. d., s. 20.

21. Wspomnienia Rudolfa Hoessa, s. 190.

22. I někteří historikové takto líčí „záchranu“ vězňů: „Ženský transport uvízne na několik týdnů v Auschwitz. Schindler, v té době opět zatčený gestapem, se hned po svém návratu pouští do práce. Několik telefonátů s šéfem Osvětimi Rudolfem Hössem. A potom odjela dívka s nákladem diamantů, šunky a lihovin. Krátce na to se vrací na tři sta žen z Osvětimi–Auschwitz do života.“ – Milan ŠTRYCH a Petr MOHR, Slavnostní předpremiéra v České republice filmu amerického režiséra Stevena Spielberga Schindler´s List (Schindlerův seznam). Svitavy 9. 3. 1994, s. 3–4. – A novináři vědí ještě více: „Bezpečně je prokázáno, že měl několik telefonátů s Rudolfem H e s s e m (zvýraznila J. G.), šéfem osvětimského tábora, a s jeho dvěma spolupracovníky.“ – Čestmír FRANĚK, Oskar Schindler – Král Krysa ze Svitav. 1. část. In Lidová demokracie, 19. 2. 1994. Text těchto „bezpečně prokázaných telefonátů“ nebyl, pokud vím, nikde publikován, odkud je tedy znám?

23. Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – archiv autorky.

24. Jitka GRUNTOVÁ, Oskar Schindler. Legenda a fakta, Praha: Naše vojsko 2014, s. 229–231.

25. Thomas KENEALLY, c. d. s. 257.

26. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/839 – Vzpomínky Ismara Fischera, s. 1.

27. Oskar Schindler, zachránce a světák, polský dokumentární film.

28. ČTK, Vdova Schindlerová chce slavný seznam. In ZN Zemské noviny, 20. 10. 1999, s. 8.

29. Jmenný seznam vězňů z 21. října 1944, s. 1 (Památník Terezín, sign. A 2972 – Konzentrationslager Gross-Rosen, Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der  männlichen Häftlinge, 21. 10. 1944, 13 listů.)

30. Claudia KELLER a Stefan BRAUN, Am Schluss halten Juden ihren Retter über Wasse. In Stuttgarter Zeitung, 16. 10. 1999, s. 3. Též Claudia KELLER – Stefan BRAUN, Schindlers Koffer (1): Der Retter muss um seinen guten Ruf kämpfen. In Stuttgarter Zeitung, 18. 10. 1999; Claudia KELLER – Stefan BRAUN, Schindlers Koffer (2): Die Wandlung vom Agenten zum Antinazi. In Stuttgarter Zeitung, 19. 10. 1999.

31.  Lista więżniów AL Brünnlitz, Stan z dnia 18. 04. 1945 R. In.: Aleksandra KOBIELEC, c. d., 1991, s. 14–35.

32. Dostupné z: http://.auschwitz.dk/Schindlerslist.htm [cit. 15. 7. 2007].

33. Srv. Lista więżniów AL Brünnlitz, Stan z dnia 18. 04. 1945 R. In Aleksandra KOBIELEC, c. d., 1991, s. 14–35.

34. Srv. Jiří LOEWY, Zase Schindler. In Lidové noviny, 2. 7. 2001, s. 10.

35. Leopold Pfefferberg byl někdejší OD-mann, příslušník židovské police, který v roce 1980 žil v Kalifornii pod jménem Page.

36. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/knihovnici-v-australii-nasli-schindleruv-seznam-zachranenych-zidu-1pp-/zahranicni.asp?c=A090406_185312_zahranicni_dp [cit. 7. 4. 2009].

37. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka Mandela z 15. 2. 1967, s. 13.

38. Dostupné z: http://www.ebay.com/itm/Original-Schindler-s-List-from-Family-of-Itzhak-Stern-Dated-April-18-1945-/190871530669?pt=LH_DefaultDomain_0&hash=item2c70d46cad [cit. 28. 7. 2013].

39. Story, č. 6, 6. 2. 2001, s. 39.

40. Profesor David Crowe měl k dispozici moji knihu Oskar Schindler, legenda a fakta (1997), kterou jsem mu věnovala, když mne v roce 1998 navštívil. Upozornila jsem jej na archivy, kde jsou uloženy písemnosti vztahující se k tématu. Vzhledem k tomu, že na svoji práci získal grand od amerického Muzea holokaustu, mohl příslušné archivy osobně navštívit.

41. Pořad Svět viděný internetem 25. listopadu 2004. Relace, ve které ČRO 6 seznamuje s nejzajímavějšími články světových médií. Autorka Gita Zbavitelová: Český rozhlas 6. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/_zprava/143523 [cit. 26. 11. 2004].

42. Tamtéž.

43. Gita Zbavitelová nejspíše považuje za zdroj objektivních informací román Thomase Keneallyho, který z anglického originálu Schindlers’Ark (Londýn 1986) přeložila do češtiny (vydání 1994).

44. J. Madritsch byl v roce 1964 oceněn v Izraeli jako Spravedlivý mezi národy. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Julius_Madritsch [cit. 8. 1. 2009].

45. Přispěla také E. Schindlerová: „Ke zhotovení seznamu se vzali v úvahu ti židé, kteří pracovali v továrně na hrnce: asi tři sta osob, a dalších sedm set padesát, které byly z koncentračního tábora v Plašově. Zbytek do počtu tisíc tři sta osob (sic!) vznikl na základě různých doporučení od známých lidí, včetně naléhání Goldmana (sic!).“ Emilie SCHINDLER, Memorias (Con la colaboración de Erika Rosenberg). Buenos Aires 1996, s. 85.

46. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka Mandela z 15. 2. 1967, s. 13.

47. Aleksander BIBERSTEIN, Zagłada Žydów w Krakowie. Kraków 1985, s. 143 a 149.

48. Aleksandra KOBIELEC, c. d., 1991, s. 5.

49. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2570 – Svědecká výpověď Leopolda Fischgrunda z 24. 11. 1964, s. 4.

50. Oskar Schindler, zachránce a světák, polský dokumentární film.

51. Aleksander BIBERSTEIN, c. d., s. 143.

52. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka Mandela z 15. 2. 1967, s. 13.

53. Aleksander BIBERSTEIN, c. d., s. 143.

54. Tamtéž, s. 207.

55. Janusz ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (9). In Gazeta Krakowska, 6. 1. 1995. Za překlad děkuji doc. ad doc. PhDr. et RNDr. Otto Zwettlerovi, CSc.

56. Tamtéž.

57. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2370 – Vzpomínky Henryka Mandela z 15. 2. 1967, s. 12.

58. Janusz ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (9). In Gazeta Krakowska, 6. 1. 1995.

59. Thomas KENEALLY, c. d., s. 5.

60. Janusz ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (7). In Gazeta Krakowska, 23.–26. 12. 1994.

61. Janusz ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (1). In Gazeta Krakowska, 18. 11. 1994.

62. Dopis Ryszarda Kotarby z 14. prosince 1995 – archiv autorky.

63. Radoslav FIKEJZ, Oskar Schindler (1908–1974). Svitavy: Městské muzeum a galerie ve Svitavách, 1998, s. 146.

64. Oskar Schindler, zachránce a světák, polský dokumentární film.

65. Tamtéž.

66. Dopis z Židovského muzea Praha z 28. 2. 1997 – archiv autorky.

67. Jitka Gruntová, Die Wahrheit über Oskar Schindler, Berlin 2010, s. 12–13.